Dvě nejznámější sochy-symboly na západní polokouli

Jedna se nachází na severní polokouli a jedna na jižní. Obě byly či jsou považovány za divy světa a k oběma se musíte vypravit brzy ráno, abyste z nich taky něco měli.

Tyto dvě sochy nebývají srovnávány, dalo by se dokonce říct, že jsou úplně o něčem jiném. Ocitnout se ale tam, kde se nacházejí a nenavštívit je, to je jako jet do Prahy a neprojít se po Karlově mostě. Jsou to turistické atrakce číslo jedna, něco, co musíte vidět, ale zároveň také symboly oněch měst, ba i oněch států. Socha na severní polokouli je vyšší než všechny její sestřičky, které najdeme různě po světě. Ta na jižní polokouli také bývala svého druhu nejvyšší, ale před třiceti lety ji překonala podobná socha v Bolívii a posléze také v Polsku. Jistě už tušíte, o které sochy se jedná. Socha na severní polokouli je pro nás zřejmější – pro poutníky plavící se do nového světa byla záchytným bodem. Malá vydání druhé sochy bychom našli i u nás, ale že by symbolicky objímala a do své náruče přijímala nějaká města, to spíše ne (představte si třeba Havířov!).

Není snad slavnější sochy... v době vzniku (1886) proslula jako osmý div světa...

Tuto sochu, odhalenou v roce 1931, bychom našli na novodobém seznamu sedmi divů světa. Je ale o něco menší než ta předchozí (měří 30 metrů, kdežto ta první má 46 metrů nepočítaje podstavec).

Ano, jedná se o sochu Svobody v newyorském zálivu a sochu Krista Spasitele v brazilském Rio de Janeiru. A co že mají společného kromě toho, že nápad na jejich vztyčení vznikl v 19. století a že obě (spolu)stavěl francouzských sochař (byť polského původu ve druhém případě)? Především to, že nejsou snadno dostupné – jedna je na ostrově, druhá na vrcholu hory o výšce 710 m n.m. Zdá se vám to maličkost? To jste ale nepřišli na půl devátou do přístaviště v Battery parku, abyste stihli nejranější trajekt na ostrov. Podobný nápad totiž měly snad tisíce dalších lidí, takže si říkáte, jestli vás loď odveze aspoň do oběda. Výška 710 m n.m. se zdá rovněž banální, jenže pěšky nahoru přes národní park Tijuca to riskne málokdo. Prý se dá mluvit o štěstí, když jste jen okradeni. Snad proto si vás při koupi online vstupenky, díky níž se vyvezete nahoru vláčkem, pořádně proklepnou – musíte prozradit své jméno, datum narození, číslo pasu a jestli si to dobře pamatuji, i číslo telefonu! Otázka je, zda jste v New Yorku více v anonymitě, protože tam si na vás pro změnu nachystali kontrolu jako na letišti (pití povoleno).

Jestli takto namačkáni připlouvali ke soše Svobody vystěhovalci, to není co závidět.

Socha Krista jako by spojovala Rio s nebesy...

Když se vám poštěstí dostat se na odkrytou horní palubu trajektu, a to na její pravou stranu (vstát včas se opravdu vyplatí), nabídne se vám úžasný pohled na velkolepé mrakodrapy na Manhattanu a malého trpaslíčka kdesi v dáli. To je váš cíl. Ta nitěrná tečka, co nestojí ani za řeč? To je ten symbol svobody, štěstí a naděje, že bude lépe? K tomuto prcku se upíraly zraky miliónů vystěhovalců? Skutečně, těch 93 metrů, co měří socha Svobody i s podstavcem, se zdá oproti velikánům na Manhattanu zcela nicotných (co je to oproti půl kilometrům nového One World Trade Centra?). Zblízka je to o něco lepší, ale že by tato vzrůstem pořád skromnější Svoboda měla osvětlovat svět, jak zněl původní název sochy?

Pohled od Muzea sochy Svobody...

V Muzeu sochy Svobody, které otevřeli nedávno, bohužel ještě patrně nestačili zjistit, že k nim nejezdí jen návštěvníci ze severního pólu, takže pokud se v parném létě nepřiodějete, vydržíte kvůli klimatizaci, valící neustále nové proudy ledového dechu, maximálně ty tři úvodní krátké panoramatické filmy. Už ty ale stačí na to, abyste z muzea odcházeli s pocitem, že na velikosti nezáleží – protože jste součástí něčeho mimořádného. Jste prostě tady, v centru, a jen tady máte možnost vidět svět, jak ho vidí Svoboda.

Když se vám nechce po schodech nahoru do koruny Svobody, můžete si vnitřek aspoň prohlédnout. Stavěl ho Gustave Eiffel, tedy autor Eiffelovky.

Původní symbol osvícení, bohužel už nerekonstruovatelný. Nyní socha Svobody svírá pochodeň novou.

Socha Krista Spasitele muzeum nemá, na tu malou plošinku na vršku hory by se ani nevešlo. Zato má něco, z čehož jste také pohnuti. Nemyslím fotky vyfocené samospouští, na nichž se držíte za ruky s Kristem a které si pak ukazujete ve vláčku cestou dolů. Myslím úžasné scenérie, kterým se prostě – Newyorčané odpustí – výhledy ze sochy Svobody nevyrovnají, ať obdivujete mrakodrapy, jak obdivujete a ať vyznáváte svobodu, jak vyznáváte. Vlastně – co je to za pocit, když se díváte na čarokrásné tmavé kopce vystupující z nekonečného moře kolem vás? A malé hravé opičky, které se na plošinu zaběhly z atlantického pralesa, vám připomenou, že vypravit se na tuto sochu, znamená taky objevit - svobodu.

Čarokrásná krajina, od níž nejdou odtrhnout oči. Vpravo Cukrová homole s lanovkou.

Nepolapitelná atrakce u sochy Krista.

Fota byla pořízena autorkou článku.