Buenos Aires – drsná tvář Jižní Ameriky

Co nechcete vidět v Buenos Aires. O krádežích, stávkách, chudobě, zápachu, zmizelých lidech, toulavých psech i červených lavičkách

Když už jste jednou přežili Rio de Janeiro, do Buenos Aires se vám cestuje s o mnoho lehčím srdcem. Jestli vám něco hrozí, tak je to maximálně okradení, utěšujete se. Kdepak vytahovat mobil někde na veřejnosti či snad už na letišti k sobě nechat přiblížit jednoho z těch dobráků, kteří vám jen chtějí pomoct očistit oděv, protože si právě všimli, že se poněkud pošpinil. Taktika „mobil jen uvnitř a batoh zásadně na prsou“ vás však brzy přejde, protože na mobilu jsou tu prostě všichni a v tom davu valících se lidí velkolepými bulváry se začnete po chvíli cítit docela bezpečně. Prodali vám kartu na metro 3x dráž, než oficiálně stojí? Možná se prodavačka spletla. Že jste nakonec tu kartu ztratili, zrovna poté, co jste si ji dobili docela velkou částkou? Asi vypadla z kapsy. Co ale vaše místní průvodkyně, které právě před chvílí při telefonování na ulici sehraní motocykloví lapkové bravurně vytrhli naučeným chmatem mobil z ruky?

Když přistáváte, jako byste padali do sítě.

Obelisk je symbolem Buenos Aires.

Že se v Buenos Aires musíte mít neustále na pozoru, poznáte hned u prezidentského paláce zvaném Casa Rosada. Ani si ten nízký růžový domeček nemůžete pořádně prohlédnout – zrovna je obehnaný plechovými zábranami a policejními hlídkami. Když tudy chcete projít znovu asi za hodinu, demonstrace je už v plném proudu. Asi nic neobvyklého, protože po pár dnech tady už sice nejsou policejní těžkooděnci, ale zábrany zůstávají opodál na zemi. Asi je ani nemá cenu uklízet…V Buenos Aires se protestuje hodně a pořád. I na univerzitě. Při vstupu do vestibulu té největší, kde prý studuje na 300 000 studentů, by citlivější povahy mohly utrpět šok. Všude obrovské barevné transparenty a nápisy, chybí snad už jen barikáda. Ale ne, to není právě vrcholící boj, to jen studenti a vyučující vyjadřují své postoje a názory.

Prezidentský palác, tzv. Růžový dům, a náměstí Plaza del Mayo, kde v roce 1810 začal boj za nezávislost na Španělsku. Právě toto místo je dějištěm nejrůznějších protestů.

Univerzita v Buenos Aires.

Už se to hodně zlepšilo, říká průvodce ve čtvrti La Boca, proslavené barevnými dělnickými domečky, fotbalem a tangem. Ani se o ten mobil nemusíte tolik bát. Jakoby jedním dechem však dodává, že ony neprůhledné zdi, které oddělují turistickou část od běžné čtvrti, není nadále radno překračovat. A pohled na zanedbané a sešlé domy poblíž těch turisticky vykrášlených vás přesvědčí, že chudoba je pro tento stav jen velmi slabé slovo. Cítíte to doslova ve vzduchu. Ten smrad. Je přímo hmatatelný. Tady, u ústí jedné z nejvíce znečištěných řek na světě, do které se už od 18. století házely zbytky kůží, tuk a kosti hovězího dobytka. A tak to je dosud. Splašky, nečistoty a vše nepotřebné se odklízí do řeky. Ty žluté bagříky, co křižují vodu sem a tam a loví odpadky, situaci asi jen tak nenapraví.

Nejfotografovanější dům ve čtvrti La Boca, Caminito. Messi a Maradona jsou tu na každém kroku. To jsou části, kde jsou turisté vítáni. Stejně jako na slavném fotbalovém stadionu Boca Juniors.

Pojďme dál. Na sloupu v luxusní čtvrti Puerto Madero, jejíž chloubou jsou nejmodernější mrakodrapy i futuristický most Puente de la Mujer, si všimnete malého plakátku. Přesně takového, který se vylepuje u nás, když se ztratí kočka nebo pejsek. Jenže ouha, na plakátku není fotečka vašeho mazlíčka, ale fotka zralého muže. Pohřešuje se, je mu přes šedesát. Ale ne, to vůbec nesouvisí s těmi zmizelými během naší poslední diktatury, říká průvodkyně v památníku obětí vlády vojenské junty v 70. a 80. letech, který najdete u obří řeky Rio de la Plata, co vypadá jako hnědé moře. Jen se asi ten člověk ztratil. A v ten moment pochopíte, že na drsnou povahu Buenos Aires nemáte. Co je pro vás naprostým šokem – plakátek o pohřešovaném muži – nad tím se ani nepozastaví. Oněch zhruba 30 000 lidí zmizelých za vlády junty, z nichž byla identifikována jen malá část, asi něco s národem udělá.

Most Pente de la Mujer čili Most ženy. Na mostě se často tančí tango a ta silueta sloupu má tančící pár tanga tak trochu připomínat.

Junta likvidovala především mladé lidi. V památníku Parque de la Memoria jsou jen ti, které se podařilo identifikovat. Dosud se jim nosí květiny.

Z břehu sotva viditelná „socha“ jedné z obětí diktatury, jen 14letého chlapce Pabla Migueze. Podobně jako mnozí další i on byl obětí tzv. letů smrti... Stojí zády k nám, jako by na vodní hladině...

A tak se vydáte na projížďku po kanálech delty řeky Paraná. Je to obr, druhá největší v Jižní Americe, s typicky hnědou vodou. Na místních ostrůvcích, kde samozřejmě nejsou žádné silnice, ani auta, byste mohli načerpat trochu dobré nálady. Obdivujete domečky na kůlech a domácká mola, ticho a klid, až vám začne dýchat něco do zad. Divocí psi. Těch se nemusíte bát, praví jedna z mála kolemjdoucích domorodek, ale moc vás to neuklidní. Procházka po téměř opuštěném ostrově s několika divokými psy v patách, to nevypadá na ideální výlet. Takticky vyklízím pole, tedy prchám přes psy nejbližším vodním autobusem zpět do Tigre (ještě stojí na molu a dívají se). Tady v Tigre, což je taková brána do celé delty, snad konečně najdu klid. Chci usednout na lavičku, pěkná červená, s nápisem, asi od milujícího manžela své ženě na věčnou památku, jak romantické. Jenže nápis zní: „Na památku všech žen zavražděných těmi, kteří tvrdili, že je milují.“ A vám znovu stydne krev v žilách – červená barva laviček, to má být krev a prázdné místo, které tu zůstalo, jako po těch známých případech, které se staly nedávno i v Tigre. Zapadlé ostrůvky na kanálech delty ví své... A speciální složky policie s dlouhými zbraněmi hned za turnikety stanice metra Retiro, odkud to není daleko k velkému slumu s drogovými gangy, ví patrně také své...

Takto se žije na ostrůvcích v deltě řeky Paraná. A s divokými psy. Barva vody je typicky hnědá.

Buenos Aires se někdy přezdívá Paříž Jižní Ameriky. Občas by tomu člověk dal i za pravdu, ale ta druhá, surová tvář argentinské metropole se vám vnutí, ať chcete, nebo nechcete.

Fotografie byly pořízeny autorkou článku.