Vážený pane

Moje školní slohová práce, dopis na téma Vážená paní/ vážený pane. Dopis z doby, kterou jsem nezažila, o kterou se zajímám, ale kterou bych nechtěla zažít...

27. 3. 1990, Londýn     

Vážený pane,  

píšu Vám, abych Vám dodatečně poděkoval za úkryt, nocleh a péči, kterou jste mi kdysi poskytl. Nevím, zda si na mě vzpomínáte a zda se k Vám můj dopis vůbec dostane, protože tyto věci se udály již hodně dávno, ale cítím, že jsem Vám neřekl všechno, co bych svému zachránci, který pro mě, cizího člověka, tolik riskoval, měl povědět.  

Do vojenské služby jsem nastoupil roku 1966, kdy mi bylo pouhých 19 let. Měl jsem velké plány do budoucna, chtěl jsem studovat a stát se právníkem. Nechtěl jsem zklamat rodiče, kteří sice již nežili, ale vždycky si přáli ze mě mít vzdělance, abych nemusel žít v chudobě jako oni. Komunistický režim ale všechny moje plány a sny zhatil a musel jsem si obléct československý vojenský mundůr.  

Nikdy jsem nebyl dítě příliš zdvořilé, zkrátka „co na srdci, to na jazyku“, a tak není divu, že se mi na vojně moc dobře nevedlo. Důstojníci a velitelé si potrpěli na sladké řečičky, a kdo se opovážil vzdorovat, platil za rebela. Dodnes nevím, jestli jsem udělal dobře, že jsem odtud (spolu s dalšími mně podobnými) roku 1968 utekl a tím Vás dostal také do nebezpečí. Proto doufám, že jste kvůli mně neměl potíže a nyní čtete můj dopis.  

Ale abych neodbíhal od tématu: Zkrátka a dobře, nedomyslel jsem důsledky svého útěku a nevěděl jsem, kam se vrtnout. Všudypřítomné StB pronásledovalo vojenské zběhy a některé mé spoludezertéry dokonce chytili. V Československu žilo spousta bolševicky nadšených občanů – udavačů. Nějakým zázrakem jsem unikl a dostal se až k Vám. Nevím, proč jsem to štěstí měl právě já a čím jsem si ho zasloužil.  

Pomohl jste mi dostat se přes hranice. A věřte, nebylo to pro mě jednoduché. Svou rodnou zemi jsem měl rád, žil jsem v Československu od narození a věřil jsem, že jednou bude moje vlast zase svobodná. Anglicky jsem neuměl ani slovo, neměl jsem peníze a vůbec jsem nevěděl, co za tou magickou čárou, tam, kde tolik voní svoboda, budu dělat. Nicméně jsem měl opět štěstí, potkával jsem hodné pomoci ochotné lidi, díky nimž jsem tam, kde nyní jsem.  

Nebudu popisovat mou zdlouhavou cestu. Povím Vám jen tolik, že jsem šťastně ženatý, mám dvě děti a spokojeně žiju v Londýně, i když vysněný právník ze mě není. Ptáte se, proč se teď, když je Československo opět svobodné, nevrátím? Těch důvodů je víc. Určitě se chystám svou rodnou zemi navštívit, ale natrvalo už bych se asi nikdy nevrátil. Nemám tam žádné příbuzné, přátele ani majetek a příliš jsem se tomuto světu odcizil. Také nechci vytrhnout manželku a syny z jejich přirozeného rodného prostředí, protože z vlastní zkušenosti vím, jak těžké to je. Bylo by sobecké je k tomu nutit.  

Snažím se žít poctivý a plnohodnotný život, pomáhat tam, kde je to potřeba. Mě samotnému se dostalo velké milosti a bez Vás (i mnoha dalších) bych tu nebyl. Myslím si, že člověk by měl to dobré, co ho potkalo, předávat dál. Nebo se mýlím?  

Protože je skoro půlnoc a na dopis už skoro ani nevidím, jak mě pálí oči, tuto malou zpověď ukončím. Zítra je sobota, a tak plánuji malý rodinný výlet do ZOO. Snad se počasí vydaří.   S přáním všeho dobrého a s díky v srdci                                                                        

                                                                                                                 Daniel Pospíšil