„Lucinko, ty jsi zase vyrostla!“

Někdy vzpomínám na své dětství. Neříkám, že často, protože chci žít přítomností, neupínat se k věcem dávno minulým ani těm budoucím, ale občas si tak trochu melancholicky zavzpomínat nemůže být na škodu. Když mě přepadne to vzpomínání, sednu si na zem do tureckého sedu (tak se mi totiž vzpomíná nejlíp) a s velkou dávkou nostalgie listuji starými fotoalby. Lucinka v kočárku, Lucinka s dortem, Lucinka na tříkolce… a všichni jsou na těch fotkách tak nějak hrozně šťastní…

Fotky jsou tak trochu klamavá záležitost. Než cvakne spoušť, každý honem rychle nasadí svůj (pokud možno) hollywoodský úsměv a na výsledných fotografiích působí celá scéna vždycky ohromně idylicky. A protože člověk utíká do minulých vzpomínek především, když ho ty současné nějakým způsobem skličují, jeví se nám dřívější život jako život pohádkový.  Já takhle prožívám své vzpomínky na dětství. Říkám si, jak byl ten dětský svět krásný, poklidný a bezstarostný…

Bezstarostný byl určitě. Čím jsem větší a dospělejší, čím víc toho vím o světě, ve kterém žiju a čím víc se musím starat sama o sebe a svou budoucnost, tím více na mou osobu doléhá okolní tlak a vysoké nároky. Dětství je kouzelné v tom, že nevnímáte skutečnou a tvrdou realitu, váš svět je pouze maminka, tatínek, popřípadě babičky a tetičky a problémy vás sužují pouze ve školce, když se zamilujete do dvou kluků najednou a nevíte, kterému dát hubičku jako první. Tajně si půjčujete maminčina malovátka (ty šťastnější holčičky mají i své vlastní), lodičky a šaty a hrajete si na pyšné/zakleté/šíleně smutné princezny Zlatovlásky, Sněhurky i Růženky.  

Žijete ve světě her a panenek barbie a najednou zjistíte, že tento svět není skutečný, bezpečný a tak růžový, jak se vám vždycky zdál. Dádu Patrasovou vystřídá Madonna, rodiče vyměníte za cool kámoše a koupíte si boty podle svého vkusu. Okolí si konečně všimne, jak jste vyrostla a že by bylo vhodné vás neoslovovat „Lucinko“ nýbrž „Lucko“. Maminky si začnou stěžovat, jak málo času trávíte s rodinou a rozhodně nesouhlasí s vaším nevhodným výběrem oblečení. Kritizují hudbu, kterou posloucháte, vaše kamarády a černé linky pod očima. Naprosto přirozený a obvyklý proces, tak proč je kolem toho takový humbuk? Milé maminky a tatínkové smiřte se s tím, ono to (snad) jednou přejde. 

Přechod z dětských radovánek do světa dospělých je těžký a tvrdý. A čím dřív se zorientujete, tím líp pro vás. I když ještě trochu tápu, už se rozkoukávám a snažím se začít zvládat předpoklady k úspěchu. Snad každé dítě si přeje být už konečně velké, aby si mohlo dělat, co se mu zachce. A když se jeho věk konečně vyšplhá k vytoužené osmnáctce a vzpomene si na své dávné představy o dospělosti, musí se zasmát. Nyní však jde hlavně o to, jaký ten smích je. Zda útrpný a hořký, nebo s trochou nadsázky a vírou ve dny příští. Věřím, že lidí, kteří si vyberou druhou variantu, je podstatně víc.