Hollywood versus Praha aneb Proč tak málo Čechů uspěje za hranicemi

Poslední výraznou Češkou, které se podařilo zviditelnit na západě, je tolik opěvovaná Markéta Irglová, čerstvá držitelka oscara. A (nejen) ona je zářným příkladem toho, že Češi zkrátka hudební (i herecký) talent mají. Svědčí o tom především naše historie, kdy platilo známé úsloví „co Čech, to muzikant“ a v zahraničí sklízel velké uznání například Antonín Dvořák. Tak v čem je problém?

Tato otázka mi vytanula na mysl ve čtvrtek večer, když jsem sledovala každoroční udílení cen Anděl Allianz. Trochu jsem se nad tím zamyslela a došla jsem k několika výrazným rozdílům mezi „Hollywooďany“ a Čechy, a tedy i k těm důvodům. Tady jsou: 

Za prvé: PENÍZE

Asi největší rozdíl a problém. Nikdo vám sice nepodá zaručené informace o tom, kolik vydělává třeba Orlando Bloom, ani na kolik si přijde taková Lucie Bílá. Vše jsou odhady. Ale i ty postačí, abyste pochopili, že rozdíl se pohybuje v řádech milionů. Především naše filmy jsou většinou nízkorozpočtové a podle toho to pak také vypadá. Peníze dnes hrají velkou roli a bez nich nejste nic. 

Za druhé: TRADICE

Hollywood, vlastně celá Amerika, je místem neomezených možností, místem, kde se nemožné může proměnit v realitu. Jsou otevřeni všemu novému, netrvají na stejných a okoukaných tvářích, na stejných stylech, nebojí se experimentovat, a to ve všech směrech. U nás převažuje tradice. Proč by měl zlatého slavíka získat někdo jiný než Karel Gott? Má jich už třicet, je to skvělá osvědčená tradice, tak proč to měnit? Nikdo nepředpokládá, že by příští rok nezvítězil. A jsme u toho. Jak se máme posouvat a vyvíjet dál, objevovat nové tváře a talenty, když místo superstars zvítězí opět ti, na které se díváme desítky let? S argumentem: Oni si to přece za ty léta zaslouží!

 Za třetí: JAZYK

Češtinu mám velice ráda, je to krásný jazyk, dokonce ji chci studovat. Ovšem v zahraničí s ní neuspějete. Kdo neumí anglicky, nesmí do světa. Tak to prostě je a nebude to jinak. Jak chcete proniknout někam, kde nerozumíte ani slovo? 

Za čtvrté: ČESKÁ NEORIGINALITA

Až na pár výjimek neumíme vlastně nic jiného, než přebírat a přezpívávat zahraniční písně. Někomu se to možná líbí, mně ale vstávají všechny chlupy na těle, když slyším svou oblíbenou zahraniční píseň přezpívanou do češtiny. Tohle zkrátka neberu jako umění a žádný našinec s tím zaručeně nikde neuspěje! O naší neoriginalitě svědčí také přízviska, která dávají česká média novým tvářím. Aneta je „česká Alanis Morissette“, Petr Poláček „český John Bon Jovi“ atd. atd. Máme to zapotřebí? 

Za páté: Typická česká „DECHOVKA“

Příklad za všechny: Kabáti na Eurosongu. Dodnes nechápu, jak jsme jako národ mohli do prestižní evropské soutěže poslat skupinu Kabát. Nic proti ní nemám (i když tato hudba není zrovna šálek mého čaje), ale tato skupina a její hudba je typicky česká, Pepa Vojtek zpívá česky, a v show, kde mají všichni do puntíku vše připravené a promakané (ať už je to kostým či choreografie), nemá rocková kytara a Malá dáma co dělat.  

Přesto všechno si myslím, že se blýská na lepší časy. Hudební i filmový trh je sice trochu v krizi, desky se neprodávají, jak by měly, a většinu filmů kritika ztrhá. Objevilo se zde mnoho nových nadějných tváří, některé už získávají i ceny, a to je u nás co říct! I s letošním Eurosongem jsem byla spokojenější. Jen bych těm novým talentům dala větší šanci a neupřednostňovala bych pořád ty stejné lidi. Je čas na změnu! Jak nám potom můžou „ti noví“ dokázat, že na to mají?