Blízko smrti každý den

Nehody jsou na silnicích denní záležitostí. Stále se o nich dozvídáme z televizí, rádií, novin. Zdá se mi, že nám tyto zprávy o cizím neštěstí tak nějak zlhostejněly. Napadlo vás ale někdy, že příště v tom autě můžete sedět vy a vaši blízcí? Jak autonehodu prožívá člověk sedící v onom autě? To jsem si nedávno mohla sama vyzkoušet.   (Nemusíte číst dál. Já bych se jen s vámi chtěla podělit o velkou životní lekci a zkušenost a sdělit vám, co pokládám za důležité.)

Pátek jako každý jiný a přece něčím neobyčejný. Pátek 29. února, den, který je jen jednou za čtyři roky a který si spousta škol vybrala pro svůj maturitní ples. I já se chystala na významný večer své kamarádky. Těšila jsem se a jako správná holka se také dlouho dopředu pečlivě připravovala. Ve vypůjčených šatech a lodičkách jsem pohodlně seděla v autě, když jsme dostali smyk na mokré vozovce a vylítli ze zatáčky. Nevím co se přesně stalo, ani kolikrát jsme se otočili. Pamatuju si jen pár okamžiků hrůzy, kdy se vám v hlavě promítnou všechny katastrofické filmy a potom hroznou úlevu, že jsme všichni živí a zdraví! Nechtělo se mi ani věřit, že se nám kromě jednoho škrábnutí nestalo nic, když vedle stálo zdemolované auto. Jak málo stačilo a...Nechci si ani domýšlet, co by se stalo, kdybychom narazili do jiného auta nebo do stromu, který byl od nás jen pár metrů. Tohle je zázrak. Největší a nejcennější zázrak v mém životě. 

Tu noc jsem si uvědomila hodně věcí. Že život je velký dar (a není to fráze) a že tu zítra už nemusím být. Je to drsné, ale pravdivé. Uvědomila jsem si, že už jsem nikdy nemusela vidět svou rodinu a přátele, že už bych jim nikdy nemohla říct, co pro mě znamenají a jak je mám ráda. Už bych nenapsala žádný článek, nezašla na hodinu aerobiku, nepochutnala si na čokoládě, nezasmála se…Ani nevíte, jak jsem ráda, že žiju já i mí spolucestující. 

Hluboce to mnou otřáslo, a proto vás prosím, abyste nikdy neodkládali nic důležitého na zítřek, na vhodnější dobu, protože ta už nemusí nastat. Řekněte své mamince, že ji máte rádi a dejte jí pusu a nečekejte na narozeniny či svátek. Užívejte si každý den svého života a uvědomte si, jaké máte kolem sebe bohatství. Všímejte si podstatných maličkostí, dělejte to, co vás baví, a nezabývejte se hloupostmi, které vás nijak neobohatí. Teprve až nadosah smrti si uvědomíte cenu života – svého i ostatních. 

Shodou okolností jsem si pár hodin před nehodou přečetla tento přeposílací e-mail. To jsem ještě netušila, jak moc pravdivý ve skutečnosti je.

Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v  něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik". Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: "Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je zvláštní okamžik." A já stále dodnes myslím na jeho slova ........ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. "Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu.

Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace /její zamilovaná kuchyně/ se mi líbí.To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

Jsem ráda, že jsem si tohle všechno uvědomila už teď, v šestnácti. Nechci promeškat svůj život. A co vy?