Ještě nekrachuju aneb kurz pozitivního myšlení. Část V.

Tohleto je výzva pro "šťastného" "nálezce" telefonu s kódem IMEI 013272006783062 typu iPhone 4, 8GB. Šťastný "nálezce" ho "našel" nejspíše v mojí kapse, někde na 200 m od pasáže Lucerna po prodejnu Gate na Václaváku (včetně) v neděli 26.10.2014. Má zvláštní znamení: odchlíplý pravý horní roh displeje v půlkruhovém tvaru... upadl mi v Makru na betonovou podlahu... a byl v oprýskaném černém koženkovém pouzdru. Navíc je otřesně pomalý, takže je mi "šťastného nálezce" opravdu líto. Pokud tím šuntem ještě nepraštil, může si k nám do krámu přijít pro nabíječku.  A také by mne vůbec neurazilo, pokud by dotyčný(-á) za mne velkoryse doplatil těch zbývajících šest měsíců splátek.

Tohleto je také odpověď čtenářům, kteří třeba přemýšleli, proč jsem se odmlčela. Půlka si možná myslela, že jsem (už) v Bohnicích, případně ve vězení a druhá půlka, že se mi třeba stalo i něco horšího, než je krádež telefonu, jediného pro mne dostupného zařízení pro záznam textu. Pozitivní na tom je, že jsem musela zavolat do Vodafonu, kde mi nabídli mnohem výhodnější tarif a také jsem si mohla.. musela.. koupit telefon nový.

Dohromady jsem vás ani o moc neochudila. V meziobdobí se dohromady zas nic tak zajímavého nestalo. Pouze se mi zas rozbilo auto, pokazila se jedna chladící vitrína, vyhořela žárovka v peci, jedna v předním světle auta a doma v koupelně dokonce dvě ze tří. Můj provozní ztratil doklady, když byl chlastat s naším kamarádem, čerstvým tátou, který se po tří letech práce v jedné nejmenované restauraci dozvěděl, že pracoval celou dobu načerno. Kapr, kterého jsme dostali jako dárek v Makru za náš předvánoční nákup, nám v autě po cestě domů obživl a začal sebou na zadním sedadle metat. Dali jsme ho do velké plastikové nádoby do vany. Můj provozní a jediný zaměstnanec se na něj každou chvíli chodil dívat jako malé dítě.

- Já vím, žes chtěl psa, no...

- A co s ním bude?

- No, pokud ten chudák nechcípne sám, tak ho buď pustíme na svobodu, nebo ho někdo bude muset zabít.... no na mě nekoukej! Uděláš to, když já nebudu doma a pošleš mi esemesku. Ty jseš přece šéfkuchař!

Tak jsme se dva dny nekoupali. Pak už musel vyndat tu káď z vany a položil ho vedle pračky.

- Hele musíme s ním něco udělat. Trápí se.

Odpoledne mi přišla sms. "Tak jsem ho teda zabil." Doufám, že nás nečte tajná služba. Zatím jsme na svobodě.

Takže se vlastně ani nic moc nestalo. Čekala jsem, že mě třeba unesou mimozemšťani nebo moje auto zdemoluje kolemjdoucí slon.

Vraceli jsme se po šichtě domů. Můj provozní vybral poštovní schránku, jako vždy narvanou letáky z Makra a Tesca a dalších nabídek super výhodných věcí, které vůbec nepotřebujeme. Zeptal se:

- Co chceš vlastně letos k Vánocům?

- Ani nevím, nic nepotřebuju. Možná gumové koberečky do auta.. jo, ty by se mi hodily.

- Hele, něco pro tebe. PRE ti asi chce taky popřát veselé Vánoce.

Otevírám obvyklou bílomodrou obálku. Jsou všechny stejné a je v nich buď upomínka, nebo faktura od PRE. Tentokrát to bylo trochu delší psaní. Vyúčtování za celý rok. Dívám se na čtyřmístná čísla a na to pětimístné pod nima. Dívám se podruhé a potřetí a obchází mě mdloby.

Třicetšest tisíc sedm set nedoplatek za elektřinu. Třicet... sedm... litrů... A zálohy zvýšené na osm tisíc. V krámku velkém pět krát pět metrů! Asi jsem se spletla a místo rychlého občerstvení provozuju krematorium! Dívám se v šoku na další tabulky a do očí mě praští popisek "Vysoký tarif". To je asi preventivní ochrana, aby mikropodnikatelé jako my náhodou nezbohatli na nižších sazbách elektřiny.

Druhý den volám na zákaznickou linku a ptám se nesměle milého pána na lince.

- Prosím Vás, a co to znamená ten vysoký tarif? My tam máme třífázový proud? Neměl by být levnější?

- A máte tam třeba přímotopy? Nebo bojler?

- Ne, to je krám, prodejna občerstvení. Máme tam gril a pec a lednice a ...

- Aha, tak to nejde, platí to pouze pro přímotopy a ohřívače vody...

- Jasně, rozumím. Tak Vám tímto oznamuju, že jsem právě zkrachovala v přímém přenosu... já ty peníze nemám a ještě dlouho mít nebudu.

Pán asi nevěděl, co mi na to má říci. Něco zamumlal o splátkovém kalendáři. Omluvila jsem se a popřála jsem mu hezký zbytek dne. Jeho do toho vlastně stejně nic není, že já krachuju. Proč bych mu měla zkazit den?

Můj provozní a jediný zaměstnanec se z toho málem zhroutil. Vrazili jsme do té hloupé díry veškeré úspory.

Krám zůstal pár dnů zavřený. Chvíli jsem přemýšlela, zda na výlohu alespoň nalepím oznámení, takové to "Z technických důvodů zavřeno do....". Ale já vlastně ani nevím, co bych napsala... a vůbec z jakých důvodů? A dokdy?

Prostě zavřeno. Až do odvolání.

O Vánocích jsem vypla telefony a přestala jsem číst maily a zprávy v datové schránce.

Už nechci ani ty koberečky do auta. K Vánocům chci pouze to, aby se jen jeden, jediný měsíc nestala žádná nová katastrofa, které by mne připravila o posledních pár korun.

----

Ve vyprávění našich začátků jsem zůstala u hledání toho prostoru pro naši restauraci.

Bylo jaro 2013, všechno krásně rozkvetlo a svítilo slunce. Pamatuju si, jak jsem se byla podívat na ty prostory. Vzala jsem si své oblíbené letní šaty, prošla jsem se kousek pěšky a užívala jsem si to teplo. Vinohradská je krásná ulice. Podél silnice rostou stromy, hned naproti je tramvajová zastávka. Moc se nám to místo líbilo. Chtěli jsme do léta otevřít. Ono je to jako když se zamilujete. Máte růžový brýle a nevidíte, že před vámi třeba sedí hajzli bez skrupulí. Byli jsme s nima jednat. Ta realitka měla kancelář na Václaváku s číslem 13. Ale já nejsem pověrčivá. Byla jsem pouze příliš plna entuziazmu. Vyložila jsem před ně velký stoh světle zelených bankovek. Téměř dvěstě padesát tisíc. Nevím, co zní lépe, dvěstě padesát litrů, nebo čtvrt milionu. Víte, oni to vždy tak dělají, naléhají a tvrdí, že je na to místo dalších x zájemců.

Tak jsme začali vyřizovat projekt a povolení. Tahala jsem tam inženýry, plánovali jsme, kde bude gril a stolečky a bar. Prostory byly plné bordelu po předchozích nájemnících. Ten chlap to ani nevyklidil, navzdory tomu, že se k tomu zavázal. Hnilo tam pár kilo česneku a nějaké prošlé potraviny. Úplně jstem se před těma lidma styděla. Asi po měsíci vypli elektřinu. Začala jsem pátrat. Ty prostory patřily městu. Úřad městské části mi nakonec sdělil, že na těch prostorách vázne dluh, že ten chlap nikdy nepožádal o povolení podnájmu pro nás a také by ho povolili pouze na padesáti procentech plochy. No chápete to? Mít restauraci v půlce místnosti! A to jako ta druhá půlka by se ohradila pásy s nápisem "nevstupovat" jako na letišti?

Ta smlouva byla od začátku neplatná. Podala jsem trestní oznámení, ale podle policajtů se žádný podvod nestal. Právníci ze mě taky jenom tahali další peníze. Tak jsme žili dál, s další bolestí navíc a mě přibyly obrovské splátky. Pohltí polovinu mého příjmu. Zbytek se rozdělí mezi nájem a náklady na účetní a odvody a telefon, občas nějaká ta pokuta.. Policajti mi nepomůžou s podvodem za čtvrt milionu, protože jsou příliš zaneprázdnění vybíráním dvou stovek pokuty za zabočení doleva z Vinohradské na Italskou.

(pokračování příště)

Část I.  -  Část II.  -  Část III.  -  Část IV.  -  Část V.  -  Část VI.  -  Část VII.  -  Část VIII.