Je na čase, abych po letech opět něco napsala k tématu Írán.

Hned na úvod se představím. Žiji dvacet let v íránské diaspoře, mluvím plynně persky a jako tlumočnice jsem se mimo jiné účastnila poslední větší diplomatické a ekonomické mise ČR v Íránu v roce 2014.

Vydala jsem učebnici perštiny a studovala jsem v doktorském studijním programu se zaměřením na moderní a soudobé dějiny.
Během své práce i života jsem potkala desítky, možná i stovky Íránců ze všech větších měst i několika menších, z různých společenských vrstev a etnických původů (Azerové, Tádžikové, Lúrestánci atd.), a to jak žijících v Íránu, tak v zahraničí (ČR, Německo, Británie, Kanada, Spojené státy atd.).

Abych řekla pravdu, v posledních letech jsem přestala psát vlastní články i sledovat mediální výstupy týkající se Íránu – a ještě méně komentáře pod nimi. Odpovídat na naprosto zcestné a zavádějící názory mě jednoduše příliš vyčerpávalo. Poslední události mě ale přiměly si znovu sednout ke psaní a ráda bych přispěla svou troškou do mlýna k diskusi o zemi, kterou mám velmi ráda a o níž si dovoluji tvrdit, že o ní něco málo vím.

Jak vznikl Írán jak ho známe dnes?

Své pojednání musím začít historickým úvodem, který je nezbytný k hlubšímu pochopení toho, co se tam v posledních letech stalo a co se děje nyní.

Na začátku 20. století v Íránu teprve končil středověk. Dynastie Kádžárovců (1796–1925) zemi sjednotila a zejména za vlády Násiroddína šáha (1848– zavražděn 1. 5. 1896) Írán zažil první větší vlnu modernizace (založení vyššího učení – tzv. Dár al-funún, stavbu silnic, zavedení tisku, telegrafu apod.), zároveň však i významné územní ztráty. Po válkách s carským Ruskem přišel o Gruzii, Arménii a severní Ázerbájdžán.
Během vlády této dynastie byly kvůli slabé ekonomice a nákladnému životu dvora podepsány pro Írán velmi nevýhodné koncese – nejprve tabáková, která vyvolala celonárodní pozdvižení, a poté další s baronem de Reuterem. Ten měl za 40 000 liber šterlinků získat kontrolu nad bankovnictvím, železnicemi, mlýny a těžbou nerostných surovin včetně ropy. Tyto koncese vyvolaly obrovský odpor a musely být zrušeny.

Čtyřstránková smlouva s ďáblem

Nás však především bude zajímat ropná koncese z roku 1901, podepsaná mezi Williamem Knoxem d’Arcy a Mozaffareddínem šáhem, která vedla ke vzniku Anglo-perské ropné společnosti, dnešní British Petroleum, a poznamenala prakticky veškeré dění v Íránu ve 20. století.

V letech 1905–1911 proběhla konstituční revoluce, během níž byl vytvořen parlament (Madžles) a monarchie se stala konstituční. Během první světové války sice Írán vyhlásil neutralitu, jeho území však bylo okupováno Ruskem, Británií a Osmanskou říší, protože země prakticky neměla armádu schopnou ji ubránit.

V letech 1917–1919 zažil Írán epidemie cholery, tyfu a chřipky a také hladomor, vyvolaný suchem, konfiskacemi potravin okupujícími vojsky, blokádou silnic a spekulacemi na trhu. Odhaduje se, že v těchto letech zemřely dva miliony lidí, některé zdroje uvádějí až deset milionů.

V roce 1921 se Reza Chán, velitel kozácké brigády – jediné skutečně použitelné vojenské jednotky v Íránu – dostal do Teheránu a s podporou britského generála Edmunda Ironsida a několika národoveckých politiků, především Ziaeddína Tabatabáího, vytvořil novou mocenskou strukturu. Tabatabáí se stal premiérem a Reza Chán ministrem války.
Kádžárovská vláda byla v té době již slabá a neefektivní a z velké části závisela na podpoře Britů a Rusů. Poslednímu šáhu Ahmadovi bylo něco přes dvacet a nikdy se o vládnutí a s ním spojené povinnosti a zodpovědnost nezajímal. Země se propadla do chaosu: na severu vznikly separatistické efemérní útvary podporované bolševickým Ruskem, silnice byly nebezpečné, venkov ovládaly místní kmeny. Ahmad šáh to proto rovnou vzdal a v roce 1923 odjel na dlouhou cestu, z níž se již nevrátil. Země nutně potřeboval někoho, kdo se ujme špinavé práce. A že jí bylo!

Nástup Rezy Chána

Formálně byl Ahmad sesazen 31. 10. 1925, kdy byl Reza Chán parlamentem prohlášen šáhem a založil tak dynastii Pahlaví. Toto jméno zvolil v době, kdy se v Íránu teprve zaváděla příjmení. Jednalo se o název středoperského písma používaného poslední předislámskou dynastií Sásánovců. Tím chtěl navázat na předislámskou tradici a v tomto duchu se nesly i jeho reformy.

Reza Šáh si nepotrpěl na přepych, byl téměř negramotný, ale s výrazným selským rozumem a silnou vůlí. Během svých cest navštívil všechny kouty země, aby osobně prozkoumal situaci a zjistil, co je potřeba řešit. Dal vybudovat transíránskou železnici ze severu na jih, rozšířil síť silnic, podporoval sekulární vzdělávání, založil Teheránskou univerzitu a posílal nejbrilantnější studenty do zahraniční (“Proč bychom měli platit Britům a Němcům, aby nám něco postavili, když se to můžeme naučit sami?“). Začlenil ženy do veřejného života, omezil sňatky dětí i mnohoženství a začalo se systematicky řešit zdravotnictví.
Například v Íránu tehdy ještě existovalo malomocenství. Později se i císařovna Farah (manželka Mohammada Rezy, která dosud žije a je ctěna většinou Íránců) přímo angažovala v jeho vymýcení a věnovala značnou část svého času problematice žen, sirotků, vzdělávání, zdraví, plánování rodiny a podobným oblastem.

Rezá Šáh se inspiroval Atatürkem a jeho reformami v Turecku, ale především to byl voják. Vše proto zaváděl vojensky – formou rozkazů, které měly platit pro všechny bez výjimky. Ostatně nic jiného příliš neznal, a proto byl často kritizován; jeho způsob vlády je dnes popisován jako určitý druh osvíceného absolutismu, který v Evropě známe z 18. století.
Uvedu jeden příklad za všechny: plošný zákaz veškerého zahalování žen. My jej dnes můžeme vnímat jako velmi pozitivní krok směrem k emancipaci a zapojení žen do společnosti a na pracovní trh. Progresivní část populace jásala a tento krok přijala s nadšením, pro konzervativní část společnosti však šlo o šok. Mnoho žen proto raději vůbec nevycházelo z domu. Představte si, že by od zítřka musely všechny ženy povinně nosit minisukni. Ty, které celý život žily určitým způsobem, se prostě cítily jako nahé (zákon přestal platit poté, co byl sesazen a nahrazen svým synem a zahalování se stalo svobodnou volbou).

V letech 1928–1932 se Rezá Šáh poprvé pokusil otevřít otázku ropné koncese z roku 1901 s cílem vymoci pro Írán vyšší podíl na zisku. Narazil však na tvrdý odpor. Poté, co Winston Churchill v roce 1911 prosadil přechod britského válečného námořnictva z uhlí na mazut, se přístup k levné íránské ropě stal strategickou prioritou britské politiky. Rezá Šáh proto D’Arcyho koncesi jednostranně vypověděl. Spor se dostal až ke Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti Společnosti národů v Haagu, kde při arbitráži sehrál důležitou roli i dr. Edvard Beneš, tehdy jeden ze šesti místopředsedů.
Íránci požadovali garantované roční minimum jednoho milionu liber, produkci šesti milionů tun, 25% podíl ve společnosti a zastoupení v jejím vedení. Nakonec k dohodě došlo a 25. května 1933 byla nová koncese ratifikována v Madžlesu.

(Tabulka 1. Srovnání průměrného podílu íránské strany a britského zdanění, 1914–1950)

^[1]

Období	poplatky a daně Íránu (v milionech liber)	zdanění ve Spojeném království	Procentuální podíl Íránské vlády vůči celkovému objemu exportu
1914-1919	0,22	0,23	-
1920-1924	0,52	0,76	5,3
1925-1929	1,05	0,87	6,3
1930-1934	1,63	1,32	17,2
1935-1939	3,19	2,38	18,4
1940-1944	4,09	11,18	15,2
1945-1949	8,50	22,66	10,7
1950	16,03	51,40	8,1

Konec Rezy Šáha a nástup Mohammada Rezy.

Rezu Šáha nakonec semlela druhá světová válka. Stejně jako během té první se Írán snažil vyhlásit neutralitu, osudným se mu však stala jeho sympatie k nacistickému Německu. Důvod byl prostý: s Německem neměl Írán žádnou negativní historickou zkušenost ani společnou hranici – na rozdíl od Ruska a Británie, s nimiž měl velice bohaté a negativní zkušenosti. Obě mocnosti Írán znovu okupovaly a Rezá Šáha nahradily jeho synem Mohammadem Rezou, kterému bylo tehdy pouhých dvaadvacet let. Na okraj připomenu: Rezá Šáh nic netušil o holokaustu, stejně jako většina světa. Židé v Íránu se těšili nebývalé náboženské a kulturní svobodě. Za zmínku stojí íránský diplomat Abdol Hossein Sardárí, který během svého působení ve Francii zachránil přibližně tisíc íránských a dva tisíce francouzských Židů tím, že jim vystavil íránské pasy. (Odkaz)

Mezi 28. listopadem a 1. prosincem 1943 se v Teheránu setkali Stalin, Roosevelt a Churchill. Mladý šáh Mohammad Rezá tak mohl na vlastní kůži pocítit váhu historického okamžiku, důležitost zákulisní diplomacie – a zároveň křehkost své vlastní pozice. Pravděpodobně už tehdy pochopil, že jeho země sedí na něčem, co mu po celou dobu jeho vlády bude viset nad hlavou jako Damoklův meč.

Noční můra jménem Mosaddeq.

Netrvalo dlouho, než se tento meč zaleskl a rozechvěl. Tím okamžikem byla kapitola doktora Mosaddeqa a znárodnění Anglo-íránské ropné společnosti. Írán byl tehdy stále v plenkách, pokud jde o ekonomickou i politickou samostatnost, a jeho křehké demokratické struktury závisely na schopnosti obhájit právo na plné využívání vlastního nerostného bohatství. Přestože byla původní koncese jednou revidována, britská strana Írán i nadále nepovažovala za rovnocenného partnera. Írán neměl právo nahlížet do účetnictví společnosti a že postavení íránských zaměstnanců v rafinerii v Abadánu bylo nesrovnatelně horší než postavení Britů.

Mosaddeq byl nepohodlný – a nebezpečně radikální – pro všechny strany.

Šáh se obával o vlastní moc a postavení, protože Mosaddeq se snažil jeho pravomoci systematicky omezit. Myšlenku znárodnění ropné společnosti jako takovou sice neodmítal, obával se však, že si Mosaddeq svým radikálním populismem a neochotou ke kompromisům znepřátelí západní mocnosti a zároveň že jeho popularita ve společnosti zastíní tu šáhovu. A tyto obavy nebyly neopodstatněné.
Je škoda, že se tito dva pánové nedokázali dohodnout na spolupráci a oba zaujali nesmiřitelný postoj. V Mosaddeqovi viděl šáh domácího politického rivala – někoho, kdo fakticky zpochybnil samotnou nutnost existence monarchie. Pokud by ho ponechal v úřadu, riskoval by postupnou redukci vlastní role na pouhý symbol bez skutečné moci. Proto Mosaddeqa vnímal jako přímou hrozbu a z tohoto šoku se jeho ego už nikdy zcela nevzpamatovalo. Mohammad Rezá vyrůstal ve stínu autoritativního otce a nikdy neprošel žádnou demokratickou průpravou. Mosaddeq mu nastavil zrcadlo – a šáh nebyl ochoten se do něj podívat.

Šáh sice svou pozici obhájil s pomocí CIA, ale za následujících pětadvacet let za to zaplatil velmi vysokou cenu.

Mosaddeka jistým způsobem respektoval, ale popisoval ho spíše jako zbloudilého, emocionálně nevyrovnaného utopistu; v žádném případě z něj nechtěl udělat mučedníka a symbol opozice. Po roce 1953 jeho nedůvěra v jakoukoli opozici, pluralismus a dělbu pravomocí přerostla přesně v to, za co byl kritizován a v čem udělal tragickou chybu. Z parlamentu se stalo poslušné divadlo, posílil kontrolní aparát (SAVAK, tajná policie), umlčel jakýkoli disent a kritiku, zavedl cenzuru. Technologický pokrok a modernizace se staly měřitelnou náhražkou politického pokroku.

Vše ještě zhoršily okolnosti na světové scéně a studená válka. Opozice vůči Šáhovi byla ozbrojená: nebyli to studenti s transparenty a holky mávající šátky. Írán zažil střelbu, atentáty, bombové útoky, provokace (400 obyčejných lidí bylo upáleno zaživa v kině a byl z toho obviňován SAVAK). Írán sousedil se Sovětským svazem, který přímo podporoval komunistické buňky v zemi, a z komunismu se stala často zneužívaná nálepka k potlačení jakéhokoli nesouhlasu. Na druhé straně sílil odpor náboženských kruhů: Šáh sice zakazoval politické svobody, do osobních svobod lidí ale nezasahoval. Ženy si mohly vybrat, zda chtějí, nebo nechtějí šátek, dostaly volební právo, mohly se vzdělávat a pracovat jako soudkyně, ministryně či inženýrky. Jejich volnost, alkohol a zábava však vadily konzervativním muslimům. Opozice proti Šáhovi tak byla nesmírně různorodá: jedni naříkali, že je svobody málo, druzí, že jí je příliš mnoho. Někteří ho kritizovali, že reformy dělá příliš pomalu, jiní, že příliš rychle. Mnozí ho kritizovali, že byl příliš tvrdý, jiní řekli, že byl na islamisty příliš měkký. Nezavděčil se nakonec nikomu.

Po pádu Mosaddeka bylo vytvořeno konsorcium ropných společností s tímto složením: Britům připadlo 40 %, americké firmy měly 40 %, Royal Dutch Shell 14 % a francouzská Compagnie française des pétroles (CFP) získala 6 %. Zisky se dělily napůl, jak bylo v té době běžné.

Na začátku 70. let se Šáh opět snažil dohodu změnit ve svůj prospěch — a podařilo se mu to. Íránská národní společnost NIOC získala kontrolu nad veškerými operacemi a konsorcium bylo zredukováno na privilegované zákazníky.

Poslední kapkou byl ropný šok v roce 1973. OAPEC (Organizace arabských zemí vyvážejících ropu) uvalila embargo na země podporující Izrael v jomkipurské válce. Toho využil Šáh a přesvědčil OPEC (tj. země, které se k embargu nepřipojily), aby zdvojnásobil ceny ropy. Tento krok byl jeho osobní verzí snahy vyždímat z ropy maximum pro své neskromné, místy až megalomanské vize. Neustále se zabýval otázkou, jak zemi zabezpečit pro vzdálenou budoucnost, až ropa jednou dojde. Jeho otec to zkusil v Haagu, Mosaddeq radikálním znárodněním a on diplomacií. Měl velmi dobré osobní vztahy s prezidentem Nixonem. V posledních letech vlády se Šáh snažil vyvinout vlastní politiku a prosazovat íránské národní zájmy i na úkor bývalých spojenců, jejichž loajalitou si přestal být jistý. Jeho pocit byl správný — a vymstilo se mu to. Spojené státy se ještě během Nixonova období v otázce ropné politiky přeorientovaly z Íránu na Saúdskou Arábii.

Šáh musí jít.

V posledních letech před revolucí a během ní se vystupňovala negativní kampaň proti Šáhovi: terčem se stalo jeho potlačování disentu, cenzura, mučení ve věznicích a popravy. Počty politických vězňů, obětí na ulicích a popravených byly nafouknuty do obludných rozměrů a často dodnes přežívají v povědomí lidí, zejména v zahraničí. Samotná Komise mučedníků a veteránů Islámské republiky po revoluci podle průzkumů dospěla k těmto číslům:

Počet politických vězňů v 70. letech se pohyboval kolem 3 200–3 700, nikoli 100 000. Během čtrnácti měsíců potyček v ulicích bylo usmrceno přibližně 3 000 osob, nikoli 60 000, jak někteří tvrdili. Počet popravených se pohybuje mezi 300 a 400 osobami; je možné, že další popravy byly provedeny tajně a nejsou zaznamenány, ale rozhodně nedosahovaly tisíců či desetitisíců (více čísel zde: https://mei.edu/publication/enduring-myths-1979-iranian-revolution/).

Připomenu zajímavou historku: Šáh měl podepsat Chomejního popravu. Chomejní byl odsouzen regulérním soudem za vyvolání nepokojů v roce 1963. Šáh byl však přesvědčen svým šéfem tajné služby SAVAK, generálem Hassanem Pákravánem, aby to neudělal. Pákraván také během svého působení v organizaci (1961-65) zakázal používání mučení při výsleších. Pákraván zjistil, že pokud je odsouzený v hierarchii šíitských duchovních „ajatolláh“, nelze ho popravit. Chomejní byl tedy prohlášen ajatolláhem, přestože tohoto stupně vzdělání nikdy fakticky nedosáhl. Udělal ale chybu: poslal Chomejního do exilu, kde mohl nerušeně pokračovat v kampani, dokonce s podporou Západu. (Celý příběh zde:

https://iranian.com/History/Dec98/Pakravan/index.html#4 .) Je ironické, že generál Pákraván byl po revoluci jedním z prvních popravených — bez regulérního soudu.

Šáh byl už několik měsíců před revolucí vážně nemocný. Když viděl davy v ulicích, mohl udělat totéž, co dnes dělá islámský režim: měl pod kontrolou armádu i veškerý represivní aparát a mohl vydat rozkaz střílet do davu. Neudělal to. V té době neexistovaly mobilní telefony ani internet. Všichni vojáci a policisté ale byli obyčejní Íránci. Islámská republika dnes běžně používá k potlačení nepokojů milice (z Iráku, Libanonu i Pákistánu), cizince, kteří nemají bratry, sestry ani děti v davu, na který střílí.

Kde Západ udělal chybu?

Francie Chomejnímu poskytla dům a letadlo k návratu. Britská BBC pravidelně do Íránu vysílala Chomejního projevy. Chomejní se mnohým jevil jako ideální náhrada za Šáha. Často byl srovnáván s M. Gándhím. Předpokládalo se, že náboženský vůdce v čele země bude mírumilovný a že ho možná až tolik nebudou zajímat ekonomika a ceny ropy. I název plánovaného zřízení, „islámská republika“, byl lákavý. Nikdo totiž netušil, co se za tímto názvem skrývá. Nikdo předtím islámskou republiku nezaložil. O to větší bylo překvapení všech — jak v Íránu, tak na Západě.

Už pár týdnů po revoluci začalo omezování všech svobod, politických i osobních, salámovou metodou. Přívrženci Šáha, komunisté a demokraté byli opět umlčeni, mnozí doslova a napořád. Proběhly obří čistky (více zde). Někteří historikové odhadují kolem 7 900 popravených v letech 1980–1985, mezi nimi například bývalá ministryně školství Dr. Farrochrú Pársá nebo devět žen pouze za to, že byly příslušnice Bahájské víry. Ženám byly šátky a vše zahalující oblečení vnuceny pod výhružkou násilí (“já rúsarí, já túsarí“, buď šátek, nebo pohlavek). Byla zavedena segregace ve školách, na sportovištích a v mnoha veřejných prostorech. Ženy nesměly vykonávat některá povolání (například soudkyně), rovněž jim byl zakázán sólový zpěv a tanec, některé sporty i jízda na motorce (!). Proběhla první velká vlna emigrace, dokud to ještě šlo. Další vlny následovaly a dodnes mnozí Íránci nedobrovolně zemi opouštějí.

Je důležité si uvědomit: nespokojenost s režimem není pouze záležitostí posledních let. Začala už několik měsíců po revoluci, kdy si liberální a sekulární část Íránců trpce uvědomila: „My jsme ale tohle nechtěli — co teď?“ Na Západě jim to došlo také: „Ten týpek v tom turbanu ale nevypadal tak nebezpečně, teď nám okupuje ambasády a zbrojí militanty“.

V září 1980 Saddám Husajn napadl Írán. Věřilo se, že je oslabený. Začala osm let trvající zákopová válka, opět tisíce obětí — odhaduje se mezi půl až jedním milionem na obou stranách. Husajn proti Íránu nasadil chemické zbraně a Írán k čištění minových polí nasadil malé kluky. De facto každý má v širší rodině někoho, kdo padl, byl zraněn nebo po návratu trpěl PTSD.

Celá generace dětí narozených mezi lety 1981 až 1991, říká se jim „dah-e šast“ dle íránského letopočtu 1360 nebo „nasl-e súchte“, spálená generace, jsou lidé poznamenaní těžkými traumaty války a diktátu kolektivní zbožnosti, rozpolcení mezi tím, čím chtěli být a tím, čím byli nucení se stát. Dodnes je pronásledují závislosti, duševní nemoci a vysoké počty sebevražd. Některým bylo znemožněno studovat, přívrženci režimu byli aktivně nabádáni donášet na sousedy, známé, kolegy i vlastní rodinu. Celé roky probíhal odliv mozků: nejtalentovanější studenti, sportovci a specialisté z Íránu už odešli nebo se o to snaží, jiní utíkají jako uprchlíci přes Turecko a Balkán. Týká se to i menšin — etnických (hlavně Kurdů), náboženských (Baháʼí, Židů, konvertitů od islámu), lidí z LGBTQ+ komunity a dalších. V zahraničí jsou Íránci ale opět stigmatizováni, označováni za fanatiky a nuceni se opakovaně obhajovat a distancovat od režimu, před kterým uprchli.

Začátek protestů.

Lze dodat, že lidskoprávní i ekonomická situace se zhoršila po Chomejního smrti, kdy byl nejvyšším vůdcem prohlášen Alí Chámeneí (1989). Hlasy po změnách zaznívaly i zevnitř režimu a říkalo se jim „reformisté“.

První větší protesty začaly v roce 1999. Studenti protestovali proti zavření reformistického deníku Salam. Bezpečnostní složky napadly vysokoškolské koleje, vyhazovaly studenty z oken, jeden z nich přišel o život, asi 300 bylo zraněno. Následovalo šest dnů protestů, během nichž zahynulo dalších přibližně 20 osob.

To ještě bylo v malém měřítku. Šlo „jen“ o noviny a svobodu projevu.

Největší dosavadní protesty přišly v roce 2009 po prezidentských volbách, které opět potvrdily vítězství Mahmúda Ahmadínežáda (zelené hnutí). Násilí na ulicích bylo bezprecedentní, bezpečnostní složky najížděly do lidí v obrněných autech, poprvé byly oběti zaznamenány v přímém přenosu na mobilní telefony (nejznámější je asi Neda).

Tentokrát šlo o volby, účast lidí byla mnohem větší. Mnozí nespokojení s výsledky voleb dávali najevo celkovou nespokojenost s režimem, poprvé zazněla radikální hesla jako „smrt diktátorovi“. Opět to bylo ukončeno násilím a protesty po několika měsících vyhasly. Režim přiznal 36 obětí, ale nezávislé zdroje napočítaly mezi 70 až 200 obětí.

Další větší vlna přišla po smrti Mahsy Amíní. Tentokrát šlo o šátky a svobodu žen. Výsledkem je, že mnoho žen v progresivních a bohatých čtvrtích měst už šátky vůbec nenosí.

Nyní ale všichni říkají, že je to jiné — ale proč?

Teď se to týká všech. Inflace dosáhla obřích rozměrů, íránský riál je druhou nejslabší měnou na světě. Ceny potravin se u některých položek zdvojnásobily. Lidé už nemají na jídlo. Problémem už není šátek, ani noviny, ani volby. Ekonomický tlak dopadá na všechny — obyčejné lidi i obchodníky: nezaměstnanost, nestabilita cen, nedostupnost léků. Tedy úplně základní věci.

Dolehlo to na všechny, zatímco vláda po desetiletí nalévala miliardy do vyzbrojování zahraničních milic — tomu se říkalo „vývoz revoluce“ — podpory Hizballáhu a Hamásu, iráckých šíitských milicí během americké okupace, podpory Húsiů v Jemenu atd. Peníze pro Palestinu vždy byly a vláda to ostentativně dávala najevo. Pro vlastní obyvatele nikoli.

A to je ten velký rozdíl.

Podle dostupných informací nepokoje pokračují a denně přibývají oběti na životech. Odhady se různí, ale atakují hranici 20 000. Internet i telefonní linky jsou přerušené už několik dnů. Videozáběry nahrané přes Starlink – i přes nasazení rušiček ukazují obří davy v ulicích, střelbu, zapálení mešity Abúzar (zde nelze vyloučit provokaci, jak tomu bylo u požáru v kině Rex v roce 1978), povypínané pouliční osvětlení a velké množství pytlů s ostatky. Zde dodám jednu informaci, která mě osobně zvedla žaludek: bylo hlášeno odnášení těžce raněných z nemocnic a márnice mají nařízeno, že mohou vydat těla obětí pouze po zaplacení horentních sum (osobně jsem slyšla miliardu tomanů, ekvivalent 2000 € i více, nebo pokud pozůstalí vystoupí ve státní televizi a prohlásí, že jejich rodinný příslušník byl zabit demonstranty a „teroristy“. K tomu už opravdu nemám slov.

Velké prozření.

Lidé získali historickou zkušenost, odstup a měli dost času přehodnotit všechny okolnosti. Šáh udělal vše, co bylo v jeho silách, aby bránil zájmy své země, investoval do infrastruktury, kultury, obrany, vzdělání. Lidé si to dnes velmi dobře uvědomují a poučili se. Byl Šáh diktátor? Ano. Šáh ani jeho otec nebyli dokonalí, ale dynastie Pahlaví navzdory mnoha chybám provedla v zemi i řadu důležitých, často nepopulárních změn, které byly nutné. Země z nich dodnes čerpá a může na nich znovu stavět. Vůdčí osobnosti je vždy nutné chápat v jejich vlastních souvislostech a omezeních. Karlu IV. se přesto říká „otec vlasti“ a Josefu II. „lidový císař“.

Lidé také museli myšlenkově dospět — a bohužel se to stalo skrze bolest a ztráty. Národy, pokud chtějí žít v moderní společnosti, musejí projít politickým vývojem, aby byly vůbec schopny dialogu. Íránci tuto kapitolu začali, ale teprve ji musí dokončit.

Evropské země často prošly velmi krvavou cestou od francouzské revoluce a osvícenství přes národní obrození až k dalším zásadním kapitolám jako jsou lidská práva, práva žen, ochrana dětí a podobně. Trvalo jim to zhruba 200 let a musely zažít genocidy a války.

Rezá Šáh a po něm jeho syn se snažili katapultovat zemi doslova ze středověku — ekonomického, společenského i politického — do 20. století a měli na to jen něco přes padesát let. A to byl nadlidský úkol.

Na závěr

Syn posledního šáha Mohammada Rezy, princ Rezá Pahlaví, žijící od mládí v USA, nyní aktivně vyzývá k odporu prostřednictvím kanálu Iran International a snaží se o intervenci západních mocností v Íránu, včetně té ozbrojené. Jde o kontroverzní otázku: Rezá vyrůstal na Západě, tvrdí, že si nenárokuje trůn v podobě, v jaké monarchie existovala v Íránu před revolucí. Vyslovil se pro sekulární demokracii, o jejíž konkrétní formě by lidé rozhodli v referendu.

Na druhou stranu je stále potomkem dynastie Pahlaví. Mnohým vadí jeho otevřená podpora Izraele i napojení na mocenské struktury ve Spojených státech. Není to postava, která by byla přijatelná pro všechny, ale upřímně — kdo je? Navíc kromě něj se na scéně aktivně nikdo tak výrazný nepohybuje. Írán sice má své ekonomy, analytiky, aktivisty a specialisty, ale chybí nějaká „charismatická postava“. Zatím je téměř nemožné odhadnout, jakou má Rezá v Íránu skutečnou podporu, a nemohu vycházet pouze z vlastní bubliny.

Ohledně americké intervence se ale nabízí kacířská myšlenka: že by Amerika mohla konečně odčinit to, co způsobila před 47 lety, a odstranit monstrum, které pomohla vytvořit. Nicméně z hlediska mezinárodního práva cizí mocnost nemá právo intervence v jiné suverenní zemi. Existuje pouze několik výjimek a možná jediná, kterou by bylo možné využít je R2P (Responsibility to Protect), politicko-právní doktrína schválená OSN v roce 2005. R2P se uplatňuje, když stát zjevně selhává v ochraně svého obyvatelstva před genocidou, zločiny proti lidskosti, etnickými čistkami a válečnými zločiny, ale pořád nemám jistotu, zda by to vůbec šlo na Írán uplatnit. Vojenská akce v rámci R2P stále vyžaduje schválení Rady bezpečnosti OSN. Mezinárodní právo nepovoluje vojenskou intervenci za účelem svržení vlád, podpory demokracie, změny ideologie ani když je režim autoritářský.
Na druhou stranu, jak je Trump nepředvidatelný, pořád by pro vojenskou intervenci musel získat širší podporu a případné, byť i teoretické následky většinu stran děsí.

Ze samotného Íránu přicházejí dlouhodobě a konzistentně výzvy obyvatel k mezinárodní pomoci. Zatímco násilí vůči civilistům v jiných konfliktech dokáže během hodin mobilizovat veřejné mínění, politické elity i mezinárodní instituce, systematické represivní zásahy íránského státu proti vlastním obyvatelům zůstávají převážně bez srovnatelné reakce. Íránský režim opakovaně prokázal, že násilné potlačování odporu považuje za legitimní nástroj vládnutí a že je připraven nést i vysoké lidské ztráty.

Otázkou proto není, zda násilí bude pokračovat, ale zda mezinárodní společenství dokáže překonat morální relativismus a artikulovat konzistentní a účinnou odpověď. Setrvávání v pasivitě či oddalování systémového tlaku není neutrálním postojem — představuje spoluzodpovědnost za eskalaci a její oběti.

[1] Mohaddes, Kamyar, Pesara, M.Hashem: One Hundred Years of Oil Income and the Iranian Economy: A Curse or a Blessing? 2012