Nová doba, dítka v depresi a výhled do budoucna

Neozýval se déle, než jsem byla zvyklá.  Zvedla jsem telefon a hned uhodila: „Ty máš ženskou,  přiznej se...“ řekla jsem místo pozdravu. „Ale blbost,“ odpověděl můj kamarád, „můj patnáctiletý syn měl nějakou depresi, tak jsem ho vzal na týden na Bermudy.“ Spadla mi čelist.

Můj patnáctiletý syn měl depresi, tak jsem ho vzal na Bermudy. To rozhodně aspirovalo na výrok týdne.  Já mít v patnácti depresi, tak by mi pravděpodobně řekli, ať přestanu blbnout, případně jestli mi mají jednu vrazit, abych měla důvod mít depresi.

„Co se divíš? Dvanáctiletý syn jednoho mého kamaráda má chůvu.“ řekla mi později kamarádka M.

„Má co? Ve dvanácti letech? Jako soukromou učitelku?“ nechápala jsem.

„Ne, prostě paní na hlídání, náhradní babičku, říkej tomu, jak chceš...“ řekla M.

„Auuuu...“ zaúpěla jsem.

„Jo, to už nejsou děti jako my s klíčema na krku...“ povzdechla si další z mých kamarádek K., a nevím proč, znělo to tak nějak nostalgicky.

„Z čeho může mít člověk v patnácti letech depresi?“ zajímalo mě.

„To je jedno, třeba, že si tě tvoje vysněná holka vyškrtne z přátel na facebooku?“ nadhodila M.

„O bože....“ hrozila jsem se.

„A nezapomeň,  že dneska už mládež v depresi nepáchá sebevraždu, alespoň ne předtím než s sebou vezmou celou školu, ta rovnou střílí....“ podotkla K.

„Takže takové Bermudy jsou v podstatě prevence proti masovým vraždám... chápu..“, souhlasila jsem ironicky. „Ty bláho, s kým to budou naše dcery jednou randit?“

„Tak to nevím,“ řekla M., „ale spát budou se svým zahradníkem.“ A já bych se ani nedivila.