Na perníku

Perníčky byly v troubě (doslova, ne přeneseně) a nám se nezdály. Já a F. (holky dvacet a pár) jsme právě přicházely o své kulinářské panenství.  Bezradně  jsme se dívaly střídavě na plech a na sebe navzájem (kuchařka tuto eventualitu nezmiňovala). Což o to, zespodu už pomalu začínaly černat, ale seshora to nebylo nic moc.  To ale takové světačky jako nás dvě nemohlo vyvést z míry. Obrátily jsme je na druhou stranu a vrátily zpátky do trouby. 

Tento počin se zapsal do historie a od té doby se z pečení perníčků na Mikuláše stala tradice. Tento rok jsem měla skluz. V duchu hesla: Vánoce, svátky klidu a míru, jsem vtrhla do nákupního centra na Andělu s úmyslem to tam vybrakovat a tím si odbýt vánoční nákupy.

V tričku s nápisem: We can do it! (My to zvládneme - heslo amerických žen během druhé světové války, jímž byly přesvědčovány, že zájmy státu jsou nadřízené těm jejich, a že to přece zvládnou i bez mužů!), jsem se prodírala davy lidí (příště jedu do Butovic), a přála jsem si sebou nějakého toho muže mít, aby mi ty balíčky pomohl nosit nebo mi  aspoň otíral pot z čela.

Z reproduktorů vyřvávali Wham: Last christmas I gave you my heart a mě napadlo, kde to srdce asi tak prodávají a jestli mi ho zabalí. V Datartu mi  dárek zabalili do pravděpodobně největší krabice, co tam měli,  takže jsem se stala naprosto nemobilní, čímž má vánoční nálada dosáhla vrcholu. 

Doma jsem hodila kabát na gauč, a aniž bych si vyzula kozačky, jsem dala nohy na stůl a sáhla jsem po ovladači od televize. Dorazila jsem domů  tak akorát na to, aby mi ve zprávách řekli, že Gott zase vyhrál Zlatého slavíka. 

Perníčky jsem neupekla. Udělala jsem kuličky. Nepečou se. A je v nich rum.