Diblíci aneb zelená žárlivostí

Setkání s ženou diblíkem se pravděpodobně nevyhnete. Poznáte ji okamžitě – je to ta, co se jakoby náhodou dotýká lokte vašeho partnera, zvedá k němu své nevinné oči ze své výšky 155ti centimetrů (diblík je téměř zásadně menšího vzrůstu)  a jen tak mimoděk si u toho na prst natáčí své blonďaté kudrliny (diblík je v devadesátidevíti případech ze sta blond, zvláště pokud vy jste bruneta. Pokud jste blond, dost pravděpodobně narazíte na diblíka sněhurkovského typu, který sice nemá blonďaté kudrliny, ale zato má rtíky malinové barvy, které špulí jako Agáta Hanychová ve své nejlepší formě), ale hlavně, hlavně se směje úplně (úplně!) všemu, co váš pan Dokonalý vypustí z úst.  (A vy žasnete, jak se ten váš silácký chlapák před diblíkem rozpouští jako led na hořáku, jak jihne  – takhle jste ho ještě neviděla!).

Když diblík mluví, nejste schopna pojmout nic z obsahu, protože vám to zní jako: bláblá….bláblá…bláááááááááááááá.  Kdyby se to její žvatlání tisknulo na papír, byl by za každou větou smajlík. Kdyby se v tu chvíli tisknuly vaše myšlenky, byl by za každou větou blesk a odjištěný granát.

A pak to přijde, diblík se k vám nakloní a řekne  něco jako: „Ty máš takové štěstí, on je prostě úžasný….“ A přitom se vás nezapomene zlehka dotknout  a vy máte chuť jí jednu ubalit (kéž by tohle celé byla komiksová scéna), ale ovládnete se (nakonec – konečně řekla něco smysluplného), přinutíte se (za pomoci imaginárního svěráku) k úsměvu a hlesnete: „Já vím…“ A přitom se podvědomě snažíte přijít na to, ze které hobití díry tohle stvoření vylezlo, a kdy tam mají večerku.
Je jasné, že s ní nemůžete bojovat na svém levelu, protože být tohle počítačová hra, vy byste byla čarodějnice v latexovém sexy oblečku černé barvy na botách na platformě ve stylu Spice girls a diblík by byla princezna v šatech hipísáckého střihu zakletá někde ve věži. A čarodějnice princové nezachraňují. Ne, takhle to nepůjde – takhle otevřeně se dá bojovat jen s jinou ženou vamp a ne s někým, komu právě na zádech raší andělská křídla.
Takže mlčíte a  pomalu vám to dochází – žárlíte. Žárlíte na tohle malé hihihi stvoření, protože tak dobře se tlemit prostě nebudete umět ani za stopadesát miliónů let.
„Milá holka…“ řekne ten váš, když už jste zase jen vy dva.
„To je…“ odsouhlasíte to a dáváte si sakra pozor, aby z vašeho hlasu nebyl poznat ten falešný tón – ten zelený tón žárlivosti a myslíte si, že jste to fakt zvládly, než vás ten váš vezme kolem ramen a řekne:
„Ale no tak, copak si fakt myslíš, že jsem si nevšiml, že je úplně blbá?“  A vy se kousnete do rtů, abyste mu hned neskočily kolem krku, a  dáváte si pozor na nohy, aby vám ten šutrák, co právě letí dolů z vašeho srdce, nespadl na palec.