Světlo našich dnů...

Kvalifikace: Muž. Občas je to prostě nějak víc než znalosti cizích jazyků, organizační schopnosti nebo vystudované školy. Správný vercajk a hned to dělá z člověka ředitele zeměkoule.

Nevím, jestli jsem feministka nebo emancipovaná. Ráda vařím, rádu peču, miluju vůni čerstvého prádla a chci mít děti…ovšem očividně jsem žena, protože první co dělám, než vyjádřím nějakou negativní myšlenku, je, že se začnu omlouvat…vysvětlovat, objasňovat – jako jsem to udělala právě teď. Hlavně neublížit, hlavně se snažit být pořád oblíbená a hodná…Tak znova a jinak!

Co kdyby svět byl jeden den naruby? Ženy by se chovaly jako muži…Přišla bych do práce.  Na recepčního bych mnohoznačně mrkla a řekla mu, že klienti se dneska asi nebudou moct soustředit, když se bude takhle oblékat. Ano, byl by to chlap – vypadal jak model a při mé hlášce by se jen začervenal a pousmál. Myslel by si sice něco o praseti, ale ani by nešpitl.

Co pak? Pak bych šla na nějaké interní jednání a mluvila a poslouchala se (jedno, jaké bude téma), protože moje nápady jsou prostě geniální. Potom bych si sedla s kolegou nad projektem a mluvila na něj, jako by měl v ruce plyšového medvěda a v hlavě švihadlo zalité lečem. U kafe bych s holkama o polední pauze probrala toho nového kolegu, který se dostal na své místo určitě přes postel. O nadřízeném, o kterém není jasné, jak se na svou pozici dostal - když je to jen chlap, bych všude prohlašovala, že potřebuje, aby ho někdo pořádně přetáhnul, protože s ním není k vydržení.  A po práci bych si dala pivko s kamarádkou z finančního oddělení a pořádně bychom probraly naše mužské kolegy…sice nevypadáme jak modelky, ale proč jsou oni tak tlustí a jeden je dokonce plešatý?!

Asi ani nemám náladu zmiňovat výdělky v tom „jiném“ světě…na to jsem příliš unavená. Ano, občas mám tyhle stavy…a hlavně, co se vlastně od ženy chce? Pokud se snaží postupovat v kariéře a nenechá si nic líbit – je to odporná kariéristka (jak si říká takovému muži? Pane řediteli – asi). Pokud se chce věnovat dětem, maluje skleničky, peče koláče a zůstane s koláčema a dětma doma – je líná a nic neumí. Co zbývá? Zlatý střed…ovšem není všechno zlato, co se třpytí…

Co dodat? Snad jen, že jsou prostě dny, kdy mi mužský element připomíná porouchanou zářivku. Je sice fajn, že svítí, ale vydává takový ten protivný zvuk…pokud je všude plno šrumu a něco se děje, pak vše funguje, světlo svítí a protivný zvuk není slyšet…vše je v pořádku. Jenže pak přestanou zvonit telefony, mluvit lidé, zpívat ptáci…a člověk by chtěl aspoň na chvíli zhasnout.