Kytky jsou divné…a thajské pivo není špatné!

Nebála jsem se toho minulý rok, nebojím se toho ani letos! Opět se snažím „zahradničit“ na naší terase, aneb vyhlašuji soutěž „Boj o přežití!“

Kočky moji aktivitu přivítaly se zájmem a nadšením. Jako vždycky se totiž nejvíc starají o věci, po kterých jim má být houby – v tomto případě o čerstvě zasazené hrdiny mého pěstitelství. Pokud kočkám naservíruju cokoliv, čím se mají zabývat jako např. nějakou hračku ze zverimexu za 20 CHF, tak se tváří netečně a já bych v takové chvíli mohla přísahat, že umí zvednout obočí ve stylu „Jako vážně, tohle?!“

Každopádně nejen kočky, ale i já jsem nadšená z výsledků mé odpolední práce. Truhlíky se tváří spokojeně, hlína je všude, zejména pak za nehty, ve vlasech, v každém možném kožichu. Celkově se cítím tak nějak propojena s přírodou. Pro tento moment mi nekazí náladu ani předtucha událostí budoucích…polovina mých rostlinných hrdinů totiž do týdne chcípne…Fakta ověřená zkušeností. Nehodlám se však trápit, protože jak už říkala jedna moje oblíbená táborová vedoucí (jednalo se o dětské letní tábory):“Ztráty jsou povoleny!“

A hlavně si taky myslím, že to prostě není moje chyba. Koupím ty potvory zelené, přečtu si jejich příbalový leták (taková ta zapíchnutá cedulka) a podle něj je zasadím na stinné nebo slunné místo, při přesazování se s nimi snažím zacházet jako s časovanou bombou…jenže kytky jsou prostě blbé! Důležitou skutečnost, že je jim vedro, mají žízeň nebo jsou nešťastné, umí vyjádřit pouze tak, že chcípnou! Není divu, že nepatří k domácím mazlíčkům! Taková kočka vám dá přesně najevo, co máte a nemáte dělat. Dle kočičích důrazných pokynů pravidelně doplňujete misky žrádlem a vodou, v opačném módu zacházíte s kočičím záchodkem, jelikož ten zase doplňují kočky. Po zbytek dne se je snažíte neobtěžovat a občas jste poctěni jejich přízní – a cítíte se pak u toho jako vyvolený jedinec, který smí hladit hebký kočičí kožíšek a celkově střežit ten poklad resp. továrnu na chlupy a výkaly. Kočky jsou prostě lepší než petúnie! A právě teď se vyhřívají na sluníčku uprostřed mého biologického pokusu.

Hlína na tvářích mi už pomalu schne a moje malá čekárna na smrt se zatím krásně zelení a chvěje v teplém vánku. Je to taková romantika, že si k tomu asi otevřu thajské pivko a budu se kochat…do chvíle, než se někdo rozhodně zdechnout…