Studium v Pekingu - první dojmy

Říká se, že první dny jsou vždycky nejtěžší a já s tím mohu jen a jen plně souhlasit. Dneska už je to třináctý den, co jsem v Pekingu a zároveň mám za sebou prvních 6 dnů školních. Uvažuji, jestli ten čas plyne tak pomalu anebo naopak tak rychle a sama si vlastně ani neumím odpovědět. Začínám přicházet na to, že lidé zde jsou velmi hodní a chápaví a snaží se mi porozumět i když mluvím se špatnými tóny a pomáhám si tak nějak rukama nohama. Aneb když se obě strany snaží, tak není zase až tak velký problém se domluvit.

Trošku začínám mít chvílemi pocit, že „zapomínám“ češtinu, což je více než vtipné po tak krátké době. Nevím, co budu říkat za 6 měsíců. Ale je to hlavně tím, že denně mluvím především rusky, anglicky a čínsky. Naštěstí alespoň částečně komunikuji po internetu s lidmi z ČR, čtu české zprávy, či píšu tento blog.

Nejprve se mi tady moc nelíbilo a to nemluvím o kolejích, ale byl to ten pocit prvního dne. Dneska už jsem, dá se říci, opravdu spokojená, jen mám ještě občas trošku přetočený časový režim, takže mám tendence spát po obědě, ale už se to postupně upravuje. Celý zdejší kampus je velmi „příjemný“ - řekněme studentsky přívětivý. To je přesně to co se mi na zahraničních univerzitách líbí – to, že to není jen škola sama o sobě, ale má více budov, různá jiná zařízení - tedy má určité své zázemí, kde se studenti navzájem potkávají a ví o sobě, že jsou studenti. Kampus je to, co mi v ČR bude vždycky chybět.

V kampusu jsou jak školní budovy, tak i knihovna, banka, obchody, místa pro sportovní vyžití (různá hřiště, kurty, posilovna, bazén..) apod. Kolejí je tu taky více – některé novější, některé starší, ale já jsem s tou svou vlastně spokojená. Hlavní výhodu vidím v tom, že máme na pokoji klimatizaci, vlastní ledničku i koupelnu s „normálním záchodem“, no a co více si přát. Jediné co mě zatím překvapuje/děsí je praní prádla. Na patře jsou pračky – v tom problém není, dokonce jsem si do nich koupila i speciální mince, to ještě taky šlo. Ale zjištění, že se v nich pere pouze na jeden program a to ještě ve studené vodě.. Ehm upřímně mě trochu děsí vidina dalšího praní (zatím jsem zkoušela jen věci, na kterých mi vůbec nezáleží). Zajímalo by mě, jestli je to tady normální způsob praní....

Zjišťuji, že Peking sám o sobě je hodně rušné město. Přecházení silnic je tak trochu o štěstí, protože i když tu semafory jsou, tak mám pocit, že se jimi moc lidí neřídí. To znamená, že i když má člověk zelenou, tak není jisté, že ho nepřejede auto, skútr či kolo. Dokonce bych řekla, že mnohdy je lepší jít na červenou. Aneb červená nečervená, vždy jsem připravena jít a případně se někde v půlce cesty zastavit a počkat až auta/kola/skútry projedou okolo mě. Čína je prostě sama o sobě pořád něčím překvapující. Pominu-li to, že to není zrovna nejčistější země, je tu hodně lidí a na ulicích to občas divně smrdí (vzhledem k vedru, jídlu apod.), tak je tu vlastně pěkně.

Minulý víkend jsem se stihla podívat na Velkou čínskou zeď (konkrétně na část Mutianyu) a musím říct, že je to velmi zajímavý zážitek. Každý kdo navštíví Peking a jeho okolí, by se tam měl zajet podívat. Ten výhled prostě za to stojí.

Zajímavé mi přijde i Pekingské metro. Člověk zaplatí necelých 6 Kč a může jet, kam chce. Co už se mi zdá trochu divné je prohlídka při vstupu do metra (stejně jako na letišti je třeba položit tašku na pás a nechat projet „scannerem“). Je to tu tak prý od dob olympijských her.

Můj poslední poznatek je ohledně školy. Vyučování mám od 8 do 12-ti, naštěstí mám svou třídu vzdálenou jen pár minut chůze. Třídy jsou normální, samozřejmě vybavené počítačem s projektorem a plátnem, tabulí, klimatizací atd. Ve třídách je max. asi tak 20 lidí (v naší momentálně asi 13). Říkala jsem si, že na kolejích je „normální záchod“ tak ve škole třeba bude taky. Opak je pravdou, teda on tam jeden je – pro vozíčkáře. Zbytek jsou jen ony „turecké záchody“, ale člověk přijde na to, že je to svým způsobem praktičtější z hlediska hygieny a už ho pak ani nenapadne hledat klasický „západního typu“. Papírové kapesníčky a antibakteriální gel na ruce v Číně vždy s sebou.

Vlastně jsem naivně očekávala, že se v Číně naučím nějakému řádu (pravidelně se každý den učit). Ale tak nějak pomalu přicházím na to, že nade mnou bohužel nikdo nebude stát a říkat mi co mám dělat. Ten řád musím nejprve hledat sama v sobě, což se především o prázdninách nedělá moc lehce. O Asiatech se tvrdí, že jsou hodně pracovití a ona je to opravdu pravda. Moje korejská kamarádka je toho příkladem – mluví po 5-ti měsících už opravdu hodně dobře čínsky, ale když mi řekla, co to obnášelo… - denně se několik hodin učí, aby byla na tak vysoké úrovni, na jaké je. Tak si říkám, že si z ní musím vzít příklad, ale zatím nevím, jak moc porazím svou vlastní „českou lenost“. Ale zase jsem tu proto, abych se naučila co nejvíce.. a tím se budu snad časem i řídit.

Toť vše k mým prozatímním poznatkům. Ono člověk si časem zvykne skoro na všechno a už mu to postupem času ani nepřijde tak divné jako na začátku. Teda až na to vedro.. Na to jsem si ještě nezvykla a myslím, že si ani nezvyknu..

Jo a začínám mít představu o tom co je to ten Pekingský smog - pokud tedy to venku není celodenní mlha ;)