Studium v Pekingu - aneb co vše se může předem zkomplikovat

Když jsem se před několika měsíci rozhodovala o studiu čínštiny přímo v Číně „na vlastní pěst“, vůbec jsem si nedokázala představit, co všechno to vlastně obnáší.

Vybrat školu a dobu pobytu byl asi ten nejmenší problém. Vybrala jsem si tedy letní kurz, pak 2 týdny volna a poté jeden intenzivní semestr čínštiny. Vyplnit internetovou přihlášku už bylo horší, jelikož záhadně nefungovala, ale říkala jsem si jo, vše se dá řešit. Pár e-mailů na školu a k mému údivu jsme se nakonec  dokonce i anglicky dohodli. Poté už jsem si říkala paráda, počkám na akceptační  dopis a všechno už pak půjde hladce, tak jako loni v Hong Kongu.

Tak nějak to ale nebyla úplně pravda. Začala jsem vyplňovat podklady pro víza, což obnášelo i to, že jsem si zašla na pár testů k doktorovi a taky jsem pomalu řešila, kde že to budu bydlet. Po několika neúspěšných telefonátech na koleje do Pekingu, kdy jsem se dozvěděla maximálně jen „no room“ – tedy žádný pokoj, jsem začala být nervózní. Hlavně když další telefonáty byly ještě horší - po otázce jestli mluví anglicky, mi byl položen telefon. Postupně jsem si tedy zvykala na to, že se asi s číňany anglicky nedomluvím a čínsky bohužel tak dobře neumím. Jako nouzová varianta mě napadla kamarádka z Hong Kongu, kterou jsem poprosila, jestli by nezavolala místo mě a nevyřídila to čínsky.

Mezitím čas plynul a já jsem si hned po zkouškovém zašla se všemi potřebnými papíry na čínskou ambasádu v Praze, abych si požádala o studijní vízum. Člověk by si řekl, že to je jen formalita, jenže co se nestalo. Můj pobyt je asi 189 dní, žádala jsem tedy o vícevstupé vízum na rok. Ovšem na ambasádě se zamýšleli nad tím, jestli mi vůbec nějaké vízum dají – pochopit jejich myšlení bylo naprosto nemožné. Nakonec jsem skončila alespoň s jednovstupým vízem na 180 dní s tím, že na výlet mimo Čínu mám hned zapomenout a pak si mám vyřídit v Pekingu prodloužení. Což člověku moc na radosti nepřidá, hlavně když jsem plánovala jak si zajedu do Hong Kongu.. Ale aspoň jsem si říkala jo ušetřila jsem tím 100 euro, sice všechna vyšetření u doktora byla zbytečná, ale aspoň vím, že jsem zdravá.

Moje Hongkongská kamarádka se mezitím dozvěděla o trochu více než já. Na kolejích ji vždy řekli, že teď neví, nebo je ještě hodně času atd. a kdy má znova zavolat, popř. co mám nafaxovat. Výsledek byl takový, že jsme byly pořád udržovány v naději, že všechno bude v pořádku a až pár dní před odletem nám bylo „konečně“ oznámeno, že bydlet na kolejích nebudu.

Při všech stresech před odletem přibyl tedy další problém a to, kde vlastně budu bydlet. Začala jsem se ptát sama sebe, jestli mi tyhle nervy vůbec stojí za to, ale přesvědčení, že chci do Číny naštěstí zůstalo. Varianty bydlení nějaké byly, ale nic moc jistého. Smířila jsem se s myšlenkou, že přijedu do Pekingu a začnu to řešit až na místě.

Odlítala jsem v pondělí 11.7. a tak jsem ještě v pátek stihla rozeslat pár dotazů ohledně ubytování a mimo jiné jsem napsala o radu na českou ambasádu v Pekingu. Pak už jsem se v sobotu věnovala jen dobalování a v neděli jsem se pro jistotu vzbudila s teplotou 37,7 °C a nemožností polknout. No co více si den před odletem přát, než jet na pohotovost. Skončila jsem s antibiotiky, prospala většinu dne a v noci se i přes léky potýkala s horečkou.. Asi si dokážete představit, že jen samotná představa letu a následného hledání ubytování pro mě byla více než katastrofální, hlavně při myšlence, že nesmím mít po příletu do Číny teplotu, aby mě tam vůbec pustili.

V pondělí ráno před odletem jsem se vzbudila řekněme ne moc v dobrém stavu – tohle jsou přesně ty chvíle kdy je člověku strašně zle, ví že nemá kde bydlet a pochybuje o tom, co sám vlastně chce nebo nechce, ale pořád jsem si říkala, že vzdát to by byla škoda. Že nějak bylo a nějak bude..

Naposledy jsem stáhla jen tak spíše ze zvyku maily a po chvíli jsem začala téměř skákat radostí. Česká ambasáda mi napsala, že volali na koleje a že tam pro mě mají místo a že už o mě budou vědět. Alespoň jedna velmi dobrá zpráva ve všech těch zmatcích co se děly.

Nakonec jsem nadopovaná prášky celý let i s přestupem v Kyjevě přežila a ocitla se na letišti v Pekingu. Taxikáře jsem ukecala asi na 1/3 ceny co chtěl, tedy asi 400Kč za nějakých 40km (a to i tak bylo ještě dost hodně vzhledem k čínským cenám, ale bylo to přijatelné, takže vzhledem k tomu jak mi bylo, jsem to už neřešila). Zanedlouho jsem se ocitla před vchodem do kampusu mé univerzity (Beijing Language and Culture University). Našla jsem koleje, dohodla se na ceně a snažila se zaplatit kreditkou. Zjištění, že KB neprovedla převod ze spořícího účtu na normální konto, rychlostí jakou by měla, bylo dost špatné. V ČR byli asi 2 ráno a já řešila po telefonu s taťkou, že jim to nějak trvá a že neví co se děje a že asi musíme počkat. Zaplatit druhou kreditkou – od mBank, se mi záhadně taky nepovedlo.

Trochu zoufalá jsem se zkusila tedy jít zaregistrovat alespoň do školy, kde mi ale řekli, že dokud nebydlím, tak to nejde. Zbývalo jen sedět a čekat… Po nějaké době se KB konečně vzpamatovala a já jsem vítězně nesla potvrzení o zaplacení na své koleje. Paní na recepci moc anglicky nemluví (stejně jako všichni tady), ale pokoj mi naštěstí přidělila. Ten mě sám o sobě na první pohled moc nenadchl. Jo sice koupelna na pokoji, tv, klimatizace, ale všechno takové staré, „špinavé“, typicky čínsky tvrdá postel (matrace o výšce 5cm plněná snad slámou vzhledem k tvrdosti) apod. Zbytek dne jsem běhala „od čerta k ďáblu“, registrovala se, platila školné, vyřizovala studentskou kartičku a začínala propadat panice co tu vůbec dělám, když všichni mluví čínsky a já rozumím minimum.

Ale všechny pocity se změní, k večeru už se mi tu začínalo i líbit. Další den jsem z velké části prospala, ale zvládla jsem si ke své radosti s vynaložením trochy úsilí, zařídit internet na pokoj a dokonce jsem přestala v obchodech používat jen posunky a přidala občas i pár slov.

Dneska je čtvrtek, mám za sebou první „pohovor“ s vyučující, která zkoumala, jak moc umíme čínsky. Trošku stresující, když při svém monologu o tom co a jak, nepromluvila ani slovo anglicky. Líbit se mi tu líbí, jen mé nakupování mi občas připomíná tak trošku styl „pokus omyl“. Mimojiné potkávám poměrně hodně Rusů, tak si procvičuji i ruštinu.. No dělám co se dá. Jen je tu trošku teplo a zdejší komáři mě mají nějak až moc rádi.

Když píšu tento blog usmívám se už nad všemi těmi malichernými „problémy“, které se naskytly.. Ale před tím mi do smíchu rozhodně nebylo.

Posílám pozdrav do ČR a všem co uvažují o studiu v zahraničí "na vlastní pěst" přeji pevné nervy a hlavně nevzdávat se svých snů, protože každý začátek je těžký a nikdo za Vás bohužel nic nezařídí! :)