4. a 5. den v Hong Kongu - aneb jak jsem šla poprvé do školy

Jsem čtvrtý den v Hong Kongu. Je úterý a já se chystám poprvé do školy. Vycházím raději trochu dřív, abych budovu vůbec našla. Rozhodnu se nevyužít autobus a jdu tedy pěšky. Cestou si prohlížím okolí a cítím se příjemně. Konečně první den co svítí sluníčko a neprší. Musím uznat, že je to tu opravdu krásné. Dívám se na moře, hory a kontrastující vysoké budovy. Netrvá to dlouho a ocitám se před hledanou budovou. Vcházím dovnitř a nervózně nakouknu do třídy.

Výhled do okolí

Čekají mě první 3 hodiny výuky čínštiny - tedy abych byla přesnější učím se "putonghua", nebo česky řečeno mandarínštinu. Zanedlouho do třídy vstoupí poměrně mladá štíhlá učitelka a jakmile se nás snaží naučit pinyin = "abecedu" do které se přepisuje výslovnost, připadám si zase jako v první třídě. Poté přichází na řadu 4 tóny a mé pocity jsou smíšené, vlastně ani nechápu co tu dělám, protože mám pocit, že tohle se opravdu nikdy nenaučím. Navíc když se ještě dozvím, že budeme psát skoro každý den test a někdy ne jen jeden.. Vidina mých dalších dnů jsou dlouhé studijní večery/rána.
Po škole se vydám něco málo nakoupit a večer se snažím naučit výslovnost "písmenek" a první stránku slovíček. Všechno se mi zdá tak šíleně těžké, matoucí a vlastně mi ta slova poměrně splývají a tak jdu raději spát...

...

Ráno vstanu ještě o hodinu dřív než jsem chtěla, tak to alespoň věnuji něčemu prospěšnému a opakuji si výslovnost slovíček. Moje spolubydlící ještě spí a tak se snažím jí nevyrušovat. Po pár hodinách se ale již vydáváme na společnou cestu do školy - jen s tím rozdílem, že ona je z Hong Kongu, takže míří úplně do jiné budovy na předmět o řízení lidských zdrojů.
Dneska mám školu 3 hodiny dopoledne a 3 hodiny odpoledne. Ranní 3 hodiny gramatiky mi poměrně rychle utečou. I když ke konci už mám pocit, že žiji v jiném světě. Všude samé čínské znaky a já jen zmateně koukám a snažím se je zapsat do sešitu.
Dopolední vyučování končí a já se vydávám spolu se spolužáky na oběd. Obědvám nějaké japonské jídlo - hovězí s houbami, zeleninou a rýží a přesvědčuji se o tom, že Číňané jsou schopni uvařit opravdu všechno. Většinu masa tedy nakonec nechávám v misce, protože mám pocit, že u nás bych ho dala tak maximálně psovi. Tím rozhodně nechci urazit místní kuchyni, protože zbytek jídla je velmi chutný. Jen chci spíše poukázat na to, že jsem asi trochu "rozmlsaný" člověk zvyklý na „západní kuchyni“.
Nechce se mi na tu chvilku zpátky na kolej a tak se jdu podívat do místní knihovny, která je opravdu rozsáhlá. Nachází se tu mnoho knih, ale také počítačů a dostatek místa k relaxaci, čtení či učení. Čas rychle ubíhá a já se tedy pomalu vydávám na svou odpolední hodinu - konverzaci. Již na začátku hodiny mám pocit, že se za chvilku zblázním. Naše vyučující mluví většinu doby pouze čínsky a chvílemi nabývám dojmu, že si plete náš mozek s počítačem.

Učí nás základní věty pro konverzaci typu: jak se máš, jak se jmenuješ, odkud jsi, kdo je tvůj učitel, jsem student a tak podobně. Postupně se ztrácím a když máme vést dialog tak se musím (stejně jako většina ostatních studentů) dívat do sešitu nebo na tabuli, abych se zorientovala. Jediná výhoda je, že je vše psáno v pinyin a ne ve znacích. Po těch skoro 3 hodinách si připadám naprosto vyčerpaně, unaveně a ještě navíc šíleně hloupě. Naštěstí se od svých spolužáků dozvídám, že jsou na tom obdobně, což mě alespoň trochu uklidní.
Vyčerpaná s mírnou bolestí hlavy se vydávám směrem na kolej. Chvilku si odpočinu, vypnu mozek a jen tak relaxuji. Mám pocit, že nabírám novou energii. Poté se domlouvám s Bethany z USA na společnou večeři. Ale nakonec narozdíl od ní nevolím teplé jídlo, ale jen mangový puding a čaj s ledem a citrony, protože v tom teple ani nemám nějak moc chuť na klasické teplé jídlo. Navíc bych zdejší porci na večeři 100% nesnědla...