Sexuální výchova na školách! Ano? Ne?

Čas od času na veřejnosti silněji zarezonuje problematika sexuální výchovy na školách. Mnoho hlasů je pro a mnoho proti, přičemž paradoxně, obě skupiny mají pravdu.

Mají pravdu ti, kteří cítí potřebu informovanosti v oblasti sexuální výchovy, protože jde o zásadní oblast lidského života, se kterou se je nucen každý z nás určitým způsobem vypořádat. Avšak zároveň mají pravdu i ti, kteří se vůči něčemu takovému ostře bouří. Jsou to většinou lidé, mluvící o citlivém, morálně etickém problému, který zmiňovaná problematika přináší.

Jak lze tvrdit, že pravdu mají obě skupiny? Podívejme se tedy do podstaty problému.

Jak již bylo řečeno, člověk nemůže v žádném případě obejít skutečnost vlastní sexuality. Z tohoto důvodu by o ní měly být alespoň částečně poučeny starší děti, a samozřejmě, důkladnějším způsobem dospívající děti ve vyšších ročnících základní školy.

Pokud se tak ze strany rodičů, učitelů a vychovatelů neděje, děti si hledají informace jinde. To jinde znamená, že většinou ze zdrojů neseriózního a pochybného charakteru, kterých není v dnešní době málo. Na jejich základě si však mladý člověk může vybudovat pokřivený, nesprávný, ba až zvrácený přístup k lidské sexualitě. Z tohoto důvodu by proto měly mít děti právo dozvědět se o dané problematice ze spolehlivého, seriózního a kompetentního zdroje. Od přirozených autorit, kterými by pro ně měli být rodiče, vychovatelé a učitelé.

Avšak skupina lidí, uznávajících duchovní hodnoty, bez ohledu na konkrétní vyznání, lidí, uznávajících určitý morálně etický přístup k životu, se vůči sexuální výchově na školách bouří zcela oprávněně proto, že v současné době se způsob a forma, jakou má být tato problematika prezentována mladé generaci, ne příliš odlišuje od od různých, již zmiňovaných zdrojů pochybného charakteru. Přesněji řečeno, neodlišuje se od nich ničím, i když je snaha tvářit se učeněji a exaktněji. Za současného stavu by totiž vždy šlo převážně o detailní popis biologicko-chemických reakcí lidského těla, což většinou působí trapně. Vyvolává to červeň na tváři, rozpaky, nebo vulgární reakce, které jsou v podstatě jen nevědomou snahou zakrýt vznikající vnitřní rozpaky.

Proč tomu tak je? Protože současní lidé obecně a učitele nevyjímaje, nevědí vůbec nic o pravé lidské důstojnosti, která vyvstává z povinnosti bdít nad čistým a ušlechtilým přístupem k životu. Z povinnosti bdít v první řadě nad čistotou vlastního vnitřního života. Nad čistotou a ušlechtilostí vlastních citů a myšlenek, na základě čehož pak takový člověk ani nemůže jednat jinak, než jen čistě a ušlechtile, a to v každé životní situaci. Ve vztahu ke všemu, co život přináší, a tedy i ve vztahu k problematice lidské sexuality. Jedině takový, vnitřně čistý člověk, by tedy mohl tím správným způsobem a tou správnou formou poučit mladou generaci o sexualitě, bez jakéhokoli snižování lidské důstojnosti.

Pro lepší pochopení uvedu příklad: Představme si vodu, nalitou v čisté, průzračné sklenici. Je rozdíl v tom, pokud nám někdo podá sklenici čistou rukou, nebo špinavou, zablácenou a neumytou rukou, protože se právě vrátil z práce na zahradě. Ze které sklenice nám bude více chutnat? Z čisté, nebo ze zablácené?

Přesně v tomto spočívá podstata toho, proč se mnozí rodiče bouří vůči sexuální výchově na školách za daného stavu a v současném pojetí. Bouří se oprávněně proto, že podvědomě vyciťují, že by to nemohlo být nic jiného, než onen pomyslný pohár, podávaný jejich dětem špinavou rukou.

Nechci nikomu křivdit, ale kolik je dnes na školách učitelů, kteří se snaží vědomě bdít nad čistotou a ušlechtilostí vlastního vnitřního života? Kolik je učitelů, kteří se snaží o čistý a ušlechtilý přístup ke všemu ve svém životě? Pokud takoví jsou, čest jim! Jsou to však žel většinou jen světlé výjimky. Pouze světlé výjimky, protože většina si klidně nechává přehánět vlastním vnitřním životem jakoukoli nečistou, proudící k nim v přebohaté míře zvenčí. Z časopisů, filmů, internetu, televize, knih a podobně.

Největší paradox spočívá v tom, že chceme poučovat děti, ale sami sebe nezvládáme. Lidsky důstojným a správným způsobem nezvládáme svůj osobní vnitřní život a tak všeho, čeho se třeba i v dobrém chtění chopíme, je poskvrněno a pošpiněno. A právě na tak citlivé problematice, jakou je zprostředkování poznatků o lidské sexualitě mladé generaci, se to vypuklo projevuje.

Ano, i zde platí ono už dávno známé: Chceš-li poučovat jiné, chceš-li měnit jiné, změň v první řadě sebe sama. Změň přístup ke kvalitě svého vlastního vnitřního života. Bděj nad čistotou a ušlechtilostí svých citů a myšlenek.

Pokud budeme mít takovéto učitele, budeme-li mít učitele dodržující tento princip, pak sexuální výchova na školách klidně může být. Pak jsem pro.

Pokud takové učitele ale mít nebudeme, vše se nakonec zvrhne pouze na jeden z dalších zdrojů pochybných informací, který se pouze navenek tváří seriózně. Proč? Protože pouze čistý může zprostředkovávat čistě! A tedy docela logicky, ne čistý nemůže dávat čistým způsobem.

Ale abychom stále nepranýřovali jen chudáky učitele, tento problém absence čistého a ušlechtilého přístupu k životu, včetně vlastního vnitřního života, je palčivým problémem celé společnosti. Problémem celé lidské civilizace! Chybí čistý a ušlechtilý přístup k politice, k podnikání, k zaměstnancům, k partnerům, prostě kompletně ke všem oblastem ekonomického, společenského i osobního života.

Nic nemůže být dobré, hezké a ušlechtilé, protože lidé nejsou takovými ve svém nitru. Proto je vše, co dnes děláme a čeho se chopíme poskvrněno a pošpiněno nezřízeností našeho vlastního, vnitřního života.

Existuje však cesta k pravé lidské důstojnosti! Spočívá v jednoduchém, prostém, ale v zásadním poznání nezbytnosti udržování vlastního cítění a myšlení čistým.