Rozum nám lže! Vidí všude nepřátele!

Lidstvo žije trvale v nemocném a nesprávném vnitřním nastavení, které spočívá v nadhodnocení rozumové složky osobnosti. To rozumové v lidech vládne a stojí na prvním místě. 

To citové v nich je odsunuto do pozadí, ačkoli by to mělo být naopak.

Neboť člověk citu je srdečný, laskavý, vstřícný a přátelský vůči všem lidem a všem živým bytostem. Člověk rozumu je chladně racionální, sobecký, vypočítavý, vidící v jiných hlavně soupeře a konkurenci. Člověk citu je vše objímající a člověk rozumu se vůči všemu staví číhavě, rezervovaně a nepřátelsky.

Podívejme se například na výkvět lidské rozumovosti – na vědce. A především se podívejme na jejich vnitřní nastavení.

Vědci se snaží zvítězit nad okolním fyzickým světem a jeho zákony. Snaží se podmanit si přírodu, ovládnout její zákony a stát se pány, kteří jí vnutí svou vůli. Poznání, které vědci s takovýmto vnitřním nastavením doslova vyrvou z hmoty, sice na jedné straně pomáhá, ale na druhé straně škodí. Na jedné straně přináší prospěch, ale na druhé straně přináší zkázu. Zkázu tak velkou a mnohostrannou, že se naše planeta po desetiletích vědeckotechnického pokroku dostává na pokraj ekologického kolapsu.

Současná věda je postavena na pýše rozumu, a jak víme, pýcha předchází pád. A onen pád již začíná být všem očividný. Lidem začíná být jasné, že tak, jak jsme šli dosud, již dál jít nemůžeme.

Kde se stala chyba?

Chyba spočívá v nemocném vnitřním nastavení rozumového člověka, který chce být pánem, chce ovládat, podmaňovat si, a své působení vnímá jako boj s přírodou a jejími zákony. Vnímá ho jako boj o prosazení své vlastní vůle ve světě přírodního dění.

Takovýto postoj a přístup je však nesprávný, protože před takto nepřátelsky a chybně vnitřně nastavenými lidmi je skutečné, převratné a zásadní poznání přírody a jejích zákonů zablokováno. Je zablokováno přírodními bytostmi, které ve skutečnosti přírodu spravují a ovládají. Tyto bytosti, každá ve svém oboru činnosti, jsou dokonalými znalci a zároveň strážci všech jejích tajemství. A svá zásadní tajemství nikdy nesvěří do nehodných rukou. Nikdy je nezprostředkují lidem rozumu a rozumové pýchy.

S chybným vnitřním nastavením, které mají současní vědci, není možné objevit nic zásadního. Všechno, co objevují, jsou jen okrajové věci. Jsou to nicotnosti v porovnání s tím, co by bylo možné přijmout v případě správného vnitřního postoje pokory vůči Bohu a vůči přírodě. V případě pokorné a přátelské vnitřní otevřenosti přijmout poznání, zprostředkováno přírodními bytostmi.

Jejich tajemství mohou být totiž svěřena jen lidem ducha. Jen lidem citové dobrosrdečnosti, přátelsky naladěným vůči všemu stávajícímu. Jen lidem, kteří nechtějí přírodě za každou cenu vyrvat její tajemství svým vlastním rozumem, vystupňovaným na maximum. Jen lidem, kteří se dokáží otevírat a naslouchat jejímu hlasu ve svém srdci a ve svém svědomí. Je to hlas hlas přírodních bytostí, stojících za přírodou a spravujících vše, co se v ní děje. Jedině ony drží klíče ke všem tajemstvím přírody a jsou schopny lidem darovat poznatky o energiích, o jakých se nám dnes ani nesní.

Toto vše však zůstává vyhrazeno blízké budoucnosti, když se zhroutí babylonská věž slepého vyzdvihování rozumu a pod troskami pohřbí všechny stoupence, příznivce a budovatele rozumové koncepce světa. Již dnes je vidět, jak kolabuje a postupně se hroutí naše rozumová civilizace, až se nakonec zhroutí úplně. A potom, když pod jejími troskami navždy zahyne lidská rozumová pýcha, začne se v těch, co přežijí, formovat nové, konstruktivní vnitřní nastavení. Vnitřní nastavení dominantnosti ducha, srdce, citu a svědomí, stojící nad rozumem.

Pýchu rozumu nahradí pokora ducha. Pokora před Stvořitelem, před jeho Vůlí, před jeho stvořením a před přírodou a přírodními bytostmi, které ji spravují. A skrze pokornou otevřenost přijímat všechny světlé inspirace, bude bytostmi přírody takto vnitřně správně nastaveným lidem postupně uvolňováno poznání převratného druhu, umožňující nevídaný pokrok civilizace v souladu a ve spolupráci s přírodou.

A podobné je to také s nemocemi. Pacienty, lékaři i vědci jsou dnes nemoci vnímány jako nepřátelé člověka, nad kterými je třeba zvítězit, a které je třeba porazit. Je to zase jen čistě rozumový postoj, přičemž skutečnost je úplně jiná. Pokud totiž na nemoc nahlédneme ne přes rozum, ale přes ducha, začne se nám jevit jako přítel.

Neboť nemoc přichází k člověku ve skutečnosti vždy jen za účelem povzbuzení ducha v jeho dalším vývoji. Přichází jako přátelský impuls, který dotyčný člověk potřebuje, aby znovu dosáhl harmonie. Nemoc přichází proto, aby ztlumila to nesprávné, co se v nás nachází, nebo naopak, abychom více zesílili to správné, co se v nás skrývá.

Žijeme v době velkého očistného kvasu a hroucení rozumové koncepce světa. Blíží se nová doba úplně jiného nazírání na realitu, než tomu bylo doposud. Ovšem již nyní, v době zmaru, je třeba začít budovat to nové. Je třeba začít budovat nové základy nového světa. Základy postavené na pokoře. Na pokoře vůči Stvořiteli a jeho Vůli, jakož také na pokorném, přátelském a úcty plném postoji vůči přírodě a přírodním bytostem, které ji spravují.

Náš vztah k přírodním bytostem můžeme začít budovat přes vztah k přírodě, kterou přestaneme vnímat jen povrchně a vnějškově, a začneme mnohem vědoměji hledat a vnímat to, co je za ní. A sice, působení inteligentních bytostí, stojících ve službách Stvořitele, naplňujících jeho Vůlí v přírodním dění.

Na tomto všem je možné, ba dokonce potřebné začít pracovat již nyní. A stejně již nyní je třeba zaujmout správný postoj i vůči nemocem. Třeba je začít vnímat ne jako nepřátele, ale jako přátele. Jako přátelský impuls k duševnímu narovnávání. Již nyní je například možné nalézt na různých stránkách na internetu duchovní příčiny nemocí, které bychom měli znát, vnitřně s nimi pracovat a v souladu s nimi se začít vnitřně narovnávat. Toto by se již nyní mělo stát nezbytným doplňkem každé naší léčby. Ať již té klasické, pokud jí důvěřujeme, nebo té alternativní.