Přijímejte své tělo takové, jaké je! Chirurgické vylepšování je omyl!

Existují mnozí lidé, kteří jako výsledek jejich minulého bytí obdrželi na svou pozemskou cestu tělo, jimi samotnými vnímané jako nepěkné, stísňující, bolestné, či dokonce cizí.

Na základě toho v sobě prožívají křivdu a pocit marnosti nad časem svého pozemského života.

Lidé však nevědí, co činí, když takto povrchně nahlížejí na svůj osud. Nevědí, že často to byli právě oni sami, kdo prosil o takové životní podmínky a takové fyzické tělo, které jej bude směřovat k duchovnímu pokroku a ke Světlu, jako k prvotnímu cíli.

Třeba si uvědomit, že naše tělo je vždy dar. Tento dar nám zprostředkovává cenná prožívání, potřebná k duchovnímu postupu vpřed. Tělo nám není dáno pro potěšení a obšťastnění jeho vnější krásou, nebo pro prožívání lehkomyslného a záhalčivého života.

Všechno, co lidé ve svém rozumově materialistickém pohledu vnímají jako nespravedlnost, když například své tělo, nebo své schopnosti považují za nedostatečné ve srovnání s druhými lidmi, je ve skutečnosti naopak dar jim poskytnut, který je může rychleji posouvat vzhůru k duchovní zralosti.

Avšak člověk místo toho, aby nesl své nedostatky statečně, s pokorou, s určitou hrdostí a v trpělivém sebeovládání, vzpírá se vůči tomu, co mu bylo určeno všemoudrostí Páně. Bojuje proti tomu, protože se cítí být poškozený a nespravedlivě zkrácený oproti druhým lidem, kteří se mu jeví jako osudem šťastněji obdarovaní.

Ale ve skutečnosti mnohdy právě navenek zdraví a pozemsky krásní lidé by mohli v tichosti závidět, protože je to určitá milost a požehnání, vloženo v naplnění Vůle Stvořitele do osudové cesty člověka. Je mu tím umožněno vrhnout všechny síly na to, aby se ptal na vyšší smysl toho, co se kolem nás děje.

Kdyby tak poctivě učinil, rychle by poznal, že nic není bez příčiny, a že se mu dostalo milosti pokorně prožívat své nedostatky i všechno to, čím je zkrácen ve srovnání s druhými. Uvědomil by si, že takovýmto způsobem se může zrychleně zbavit velké části vlastní karmické minulosti a v osvobozujícím letu se vyšvihnout nahoru.

Člověk na zemi se nemá snažit uniknout nedostatkům vlastního těla prostřednictvím různých zásahů, aby napravil svůj vzhled, nebo zdraví. Naopak tělo, jaké dostal, má přijmout v poznání dokonale spravedlivých zákonů Stvořitele. Proto má být vždy základem pro jakoukoli vnější proměnu nejdříve proměna vnitřní.

Požehnaný je každý, kdo nese statečně své tělesné potíže a nepovažuje to za nespravedlivé. Takovýmto způsobem totiž pro sebe formuje v zákonech Páně taková osudová vlákna, která mu po odložení fyzického těla přinesou jásavé štěstí a vyzvednou ho ke Světlu.

Lidé by se proto měli už konečně vzpamatovat a místo toho fyzického a materiálního by se měli mnohem více soustřeďovat na to duchovní. Z duchovního hlediska totiž platí, že každý, i ten nejposlednější z lidí, disponuje tak velkým množstvím darů, že jeho jeden pozemský život nestačí k jejich zužitkování.

Žel, až devět desetin z nich zůstane nepoznaných a nevyužitých. Je tomu tak proto, že největší část darů se otevírá jedině skrze probuzenou láskyplnost. Ať už k druhým lidem, k přírodě, nebo ke Stvořiteli. Láskyplná radostná čistota je klíčem k mnohému, čehož jinak v sobě nelze objevit a využít.

Jaké je to ale vzdálené tomu, co vládne v dnešním světě?

Dnes objevují lidé své vlohy a dary hlavně ve snaze vyniknout. Ve snaze vyzvednout sebe sama a zviditelnit se pro druhé. Kvůli tomuto je člověk schopen udělat mnoho, ale žel neudělá téměř nic proto, aby druhým v lásce pomáhal a nezištně je svými schopnostmi obdarovával.

Avšak jedině kvůli tomuto bylo člověku darováno mnoho darů na cestu jeho vývoje. Každý by měl proto v první řadě usilovat o zjasnění svého nitra, protože jen v tom je pravá cesta k plnohodnotnému prožití života.

Velký dík má zaplavovat naše nitro z vědomí toho, že vůbec jsme, že existujeme, a že se můžeme nazývat lidskou duchovní bytostí, v čem je obsažena tak velká důstojnost, že to nebylo lidmi dosud nikdy správně doceněno.