O morové ráně lidstva, které se je třeba zbavit

Onou morovou ranou je neblahý lidský sklon hodnotit, posuzovat a soudit druhé. Je to sklon všímat si slabostí, chyb a nedostatků jiných, a skrze ně na ně útočit, nebo je zesměšňovat.

Tato zkáza pramení z toho, že každý duchovně vlažný člověk podvědomě vnímá svou duchovní nedostatečnost a méněcennost. A svůj pocit nedostatečnosti se snaží kompenzovat tím, že podrobí ponížení někoho jiného prostřednictvím jeho kritického odsouzení. A když člověk při tom pociťuje triumf, roste v něm ješitnost. Kvůli pocitu vlastní velikosti a síly si lidé navzájem zasazují těžké rány, které je pálí a vedou ihned všechny takto poraněné k myšlenkám na odplatu.

Stalo se zcela samozřejmé, že druzí lidé jsou námi podrobováni posudku, jak si stojí v životě, jak jednají a jak jsou v různých věcech pozadu. Je to jako nemoc, rozleptávající vše lidsky ušlechtilé v přístupu k druhým. Je to zlo, které je odrazem vnitřní malosti, nespokojenosti a neklidu. Z toho vzniká vnitřní pnutí a zloba, a ty se navenek projevují potřebou ponižovat a zesměšňovat své bližní.

Společenský život je dnes postaven už jen na takovémto posuzování druhých, prostřednictvím útočení na jejich slabosti a nedostatky. Zcela chybí zralá zdrženlivost a věcná míruplnost. Ztrátou věcnosti v posuzování všeho zavládlo mezi lidmi nevěcné jednání, stupňující se až k fanatickému zlu.

Lidé ponižují druhé, aby se vyšvihli nad ně. Na zemi vládne skrytá krutost, projevující se pomlouváním a útočením ve všech možných podobách a formách. Zloba se dostala do způsobu myšlení a do všech projevů vůči bližním.

Kdykoli se člověk může blýsknout v poukázání na slabosti druhých, okamžitě se k němu připojí formy z temných jemnohmotných úrovní a nabádají ho k útoku, ponižování a posměchu. V každém prostředí to má jiné formy. Vzdělaní se vyvyšují nad nevzdělané, majetní nad nemajetné, krásnější nad méně krásné, úspěšnější nad méně úspěšné.

Namísto láskyplného vzájemného pomáhání si při odkládání nedostatků, kterých má přece každý dost, si lidé zvykli dívat se shora na chyby a slabosti druhých. Namísto dobrotivosti a vstřícné otevřenosti stojí všude číhavost a posuzování druhých jen proto, aby se člověk na chvíli cítil být lepší, než oni.

A nakonec to zasáhlo také duchovní oblast. Čili to, co mělo chránit lidský soucit a udržovat živou schopnost vzájemné láskyplné pomoci. I to bylo zasaženo malostí vyvyšování se jedněch nad druhých a vzájemným útočením.

Lidé zlovolně očerňují druhé, napadají je a přitom se domnívají, že za to neponesou žádnou zodpovědnost. Ale opak je pravdou, protože osudová vlákna takového jednání se množí obrovskou rychlostí. A právě tkalci osudu, připravující každému člověku osudové rozuzlení varují všechny, aby se zbavili tohoto zla.

Člověk, který touží po Světle, se má zbavit všeho nepěkného a má se osvobodit sám v sobě bez ohledu na druhé. V tlaku přicházejícího Světla máme tvořit nový život na zemi, který je v souladu s pozemskou výstavbou království klidu a míru. Každý z nás se proto potřebuje vymanit z nekonečných vláken nových a nových křivd, které musí být neustále odpykávány.

Všechno naše chtění má být nasměrováno už jen k čistému, věcnému a vnitřně otevřenému spolutvoření s druhými. Lidé mají budovat odlesk ráje na zemi, ve kterém bude každý na své úrovni zralosti hledat společné souznění a spolupráci s jinými.

Ti, kteří chtějí být hodni království klidu a míru na zemi, musí být lidmi vnitřního klidu a míru. Musí být míruplní! Jakmile člověk útočí na druhé lidi, ať už otevřeně nebo skrytě, dokazuje, že v něm není Stvořitelem chtěná míruplnost, kterou v této vážné době potřebuje v sobě probudit každý z nás kvůli vlastní záchraně.

„Osvoboďte se od každé zloby a nenávisti! Udělejte vše proto, abyste se ve svém nitru, ve svých myšlenkách i v jednání stali čistými a osvobozenými od zla!“ Takto je dnes voláno k lidem ze Světla, protože jedině takto je možné na zemi dosáhnout způsobu života, který je Světlem požehnán.

Člověku je předurčena cesta, po které má kráčet ke Světlu a k branám ráje. Je to cesta míru v jeho nitru. Je to cesta hledání trvalého míruplného souladu se vším, s čím přichází ve stvoření do kontaktu. Na této cestě se musí zbavit všech podob zla a vnitřních pnutí, které jsou příčinou neklidu a zloby.

Není rozdíl mezi velkou, nebo malou zlobou a zlostí. Je jedno, zda se projeví navenek, nebo jen ve skrytosti v mlčení. Nic z toho nemůže nyní v Soudu obstát a bude to odsunuto stranou, aby to už víc neničilo lidský rod. Kde není v nitru míruplnost, nemůže přicházející Světlo vstoupit pomáhajícím způsobem do života člověka. Lidé budou ostře rozděleni na ty, kteří jsou naplněni mírem a na ty, kteří mají slabost ke zlosti a sklon způsobovat bližním bolest a škodu.

Každý člověk ze své podstaty může vždy snadno vycítit, kdy v něm narůstá zloba. K tomu nepotřebuje žádné zvláštní poznání. Může jasně rozpoznávat, kde všude a v čem všem se projevuje nedobré chtění, zrozené z popudlivosti a z pocitu méněcennosti, ze kterého se rodí většina zla. Všechno toto zlo se v nás musí stát nenávratnou minulostí, chceme-li obstát v narůstajícím tlaku Světla Božího Soudu.