Neposuzujme, nehodnoťme a nesuďme druhé! Nepřináleží nám to!

Ten nejdůležitější druh proměny, kterou musíme uskutečnit v dnešní době Soudu, je naše proměna směrem k míruplnosti vůči všem ostatním obyvatelům Země a celého stvoření.

Vnitřní i vnější míruplnost se stává podmínkou přežití a zachování našeho bytí. Neboť jen na základě míruplného postoje vůči všemu, spojeného s věcností v posuzování, budeme moci obdržet pomáhající sílu Světla, kterou každý z nás tak velmi potřebuje.

Ať jsou proto odloženy všechny soudy o druhých lidech. Soudy o tom, co druzí dělají nesprávně a co dělají špatně. Pokud to nedokážeme, uškodíme v dnešní době pouze sobě samým a svému duchu, přičemž druhým lidem tím ani trošku nepomůžeme.

Je to to nejtěžší, co potřebujeme změnit a překonat, protože dívat se na druhé s kritickým hodnocením a odsuzováním jejich chyb se stalo prokletím lidstva. A žel, podléhají tomu i ti, kteří se v současnosti snaží spolupracovat na šíření Světla při nadcházejících převratných změnách. Úplně všichni se musí zbavit zlozvyku vzájemného rozumového osočování a útočnosti.

Mnozí se ptají, jak mohou být lidem duchovně nápomocni v dnešní vážné době, ale když se po nich chce, aby prokázali kus dobrotivosti a míruplnosti, když se po nich chce, aby je vědomě vnášeli na tento svět, jejich ochota najednou ochabuje, protože jejich rozum jim napovídá, že je přece největší částí pravé lásky je přísnost.

Co je však čistá a věcná přísnost Lásky Stvořitele neví ve skutečnosti nikdo, protože lidsky osobní projevování přísnosti je vždy podmíněno vlastní zralostí, nebo lépe vyjádřeno, nezralostí.

Přísnost a věcnost Lásky Stvořitele je neosobní, ale to člověk nikdy nedokáže, protože on je vždy osobní. Avšak tím nejzákladnějším osobním, co si lidská duchovní jiskra v sobě nese, je láskyplnost k bližnímu v pomáhání na jeho cestě ke vzestupu. Toto má zářit uvnitř člověka, ale také směrem navenek vůči ostatním lidem, jako plamen služby Stvořiteli i svým bližním v každodenním životě.

Kde si člověk není jist poznáním přesné hranice láskyplné přísnosti vůči druhým, tam má raději zvolit zdravou cestu vlídnosti a míruplnosti ve všem svém rozhodování, protože tím nemůže nikdy nic pokazit. Neboť ve skutečnosti pravým způsobem věcně přísné mohou být jedině účinky zákonů stvoření, které skrze osudová vlákna dopadají na člověka přesně podle toho, jak je utkaly ruce bytostných tkalců osudu, pracujících neochvějně ve Vůli Stvořitele.

V jednání člověka k člověku, a také v posuzování jednoho druhým není ale nikdy přítomna Všemoudrost Páně, která jediná smí určovat míru i podobu Spravedlnosti. Lidé se vždy budou k této Spravedlnosti jen více, či méně přibližovat. Ale protože na Zemi nám všem chybí duchovní zralost a spolu s ní také správné pochopení Spravedlnosti Stvořitele, absolutně nejlépe každý udělá, když bude vždy prokazovat vlídnost a míruplnost, jako základní východisko pro všechno, co se děje mezi ním a lidmi.

A pokud si někdo není stále jist poznáním správné míry spravedlivé a zároveň láskyplné cesty pozemským životem, ať o to poprosí Nejvyššího. Bude mu ukázána cesta, po které má jít a na které se musí zbavit všeho zla a nahradit ho míruplností, protože Světlo Páně dokáže naplnit nitro člověka oživenou schopností vnímavosti pro harmonii a mír mezi všemi lidmi.

Ať se každý člověk od nynějška snaží už jen o míruplnost, aby Světlo mohlo být kolem něho jako ochrana a pomoc při procházení všem, čím ještě bude muset přejít na své cestě k duchovním výšinám.

Ať jen mír a radostná tvořivost vedou kroky všech těch, kteří vroucně touží po Světle.