Kolikrát se rodíme na zemi? Nekonečně mnoho, nebo jen jednou?

Védy, hinduismus, nebo buddhismus jsou toho názoru, že člověk se rodí ve hmotné úrovni univerza nespočet krát a během každého svého pozemského života prožívá radost i utrpení.

Během mnoha životů prožívá bídu, hlad, strach, bolest, smutek, úzkost, vnitřní nenaplnění a mnoho jiného. A to se opakuje při každém jeho zrození v různé míře, až nakonec člověk zatouží uniknout z tohoto, neustále se opakujícího koloběhu.

A tato jeho touha se stává prvním krokem na cestě duchovního vzestupu. Na cestě postupného odpoutávání se od hmoty, od svých hmotných tužeb a žádostí, i od svých různých chyb a nectností. Člověk začíná stále vědoměji usilovat o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost i o čistotu. Tím se stává stále více duchovním. Až konečně ve svém maximálním zušlechtění dokáže opustit hmotný svět a vstoupit do říše ducha, kde vládne jenom štěstí, harmonie a mír, a kde není žádného utrpení, jako v hmotných životech na Zemi.

Všechna východní náboženství jsou svorně přesvědčena, že každý z nás má k dispozici nekonečné dlouhé časové období, ve kterém může procitnout a přehlédnout nedostatečnost pozemského života s jeho ustavičným střídáním radosti a utrpení. Že má nekonečné časové období na rozvázání všech svých hmotných vazeb a povznesení se do říše Ducha. A kdyby snad tento jeho osobní proces duchovního zrání přesáhl trvání životnosti naší planety, budou lidé pokračovat ve svém vývoji na dalších planetách ve vesmíru.

Běžný člověk se tedy podle východních učení neustále pohybuje ve hmotném světě. Převážnou většinu svého bytí tráví jako duše v jeho jemnější části a z této jemné hmotnosti se čas od času rodí do hmotnosti nejhrubší, čili do fyzického těla. Když zemře, odkládá své tělo a odchází jako duše do jemnohmotnosti, aby se z ní opět po nějakém čase zase zrodil na Zemi.

A takto to jde bez konce, přičemž člověk na základě zákona karmy, nebo jinak řečeno, na základě zákona zpětného působení trpí za zlo, které způsobuje a zakouší radost, jako ovoce dobra, které učinil.

Ať se již nachází v jemnohmotnosti, nebo v hrubohmotnosti, zákon zpětného působení na něj všude dopadá takovým způsobem, že zlo odměňuje zlem a dobro dobrem. Tím je člověk reálným prožíváním vlastního bytí naváděn na cestu dobra. Na cestu ušlechtilosti a rozvíjení ctností, čímž postupně, zcela samovolně zahajuje svůj duchovní vzestup do říše trvalého štěstí, radosti a míru – do království nebeského. Z hlediska východních náboženství je tedy čas, kdy člověk dospěje ve svém vývoji až sem absolutně neomezen.

V protikladu s tímto názorem je tu ale názor křesťanů a ti mluví jen o jednom jediném životě. Na základě toho, jakým způsobem ho člověk na Zemi prožije, půjde buď do ráje, nebo do pekla. Buď do království nebeského, nebo do věčného zatracení.

Pokud byl člověk dobrý, ale má přece jen ještě chyby, stráví sice nějaký čas v takzvaném očistci, ale v zásadě ho očekává království nebeské. Křesťanství tedy, na rozdíl od východních učení, sází vše na jeden jediný pozemský život, který je proto naprosto rozhodující.

Kde se ale nachází skutečná pravda? Máme neomezené množství pokusů, nebo máme jen jeden jediný pokus?

Přesně tak, jako v mnoha jiných věcech, je skutečná pravda pravdou zlaté střední cesty. Znamená to tedy, že pravdu nemá ani jedna, ani druhá strana. Nebo jinak řečeno, každá z obou stran má jenom část pravdy, přičemž skutečná pravda se nachází kdesi uprostřed.

Východní učení se mýlí v jedné důležité věci. Z hlediska časového omezení trvání hmotného světa, to jest jeho konečnosti a zániku není možné, abychom měli k dispozici nekonečný počet životů a nekonečný čas na to, abychom duchovně dozráli. Žádná transmigrace na jiné planety a do jiných částí stvoření není možná. Náš osud, jako lidských bytostí, je nerozlučně spojen jedině s naší částí univerza, nazývanou Efezus.

Zde máme růst a vyvíjet se. Zde má dozrávat náš duch prostřednictvím nabývání ctností, prostřednictvím konání dobra a prostřednictvím zbavování se chyb a nectností.

My lidé jsme cosi jako zrnka obilí. Jako zrnka ducha, zasazené do půdy hmotné světové části Efezus, v níž máme růst jako obilí a přinést úrodu. Úrodu plného rozvinutí naší osobnosti, úrodu dobra, ctností a ušlechtilosti, za co budeme moci být po sklizni posledního soudu povzneseni do Pánovy sýpky království nebeského.

Kdo tedy do žně, čili do posledního soudu, to jest do zániku hmotného světa stihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho zralá duchovní osobnost vstoupí do království nebeského.

Kdo však do žně, čili do posledního soudu nestihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho nezralá osobnost bude naopak ponechána hmotě a její nezvratnému osudu. A tím je zánik všeho, co je hmotné.

Přesně tak, jak je zrno neoddělitelně spojeno s půdou, do které je zaseto, v níž musí vyrůst, dozrát a přinést úrodu, přesně tak jsme také my lidé, jako drobná zrnka ducha neoddělitelně spojení s osudem hmotné části Efezus.

Zrnko, které z nějakých důvodů včas nedozraje, nemůže být přesazeno na jiné pole, aby tam pokračovalo ve svém dozrávání. A přesně tak není možná ani žádná transmigrace lidských duší ze světové části Efezus do jiných světových částí tohoto obrovského univerza, kde by pokračovali ve vlastním duchovním dozrávání.

Proto není náš duchovní vývoj v hmotnosti neomezen, ale naopak, časově omezen, jak se o tom tak často mluví v evangeliích. Jednou tedy v naší části hmotnosti nevyhnutelně dospějeme k časové hranici, na níž budou ostrým řezem oddělení ti, co jsou dobří a ušlechtilí do takové míry, že mohou ve svém vývoji pokračovat směrem k branám království nebeského od těch, co zůstali z vlastní viny duchovně nezralými. Před nimi se naopak brána ke království nebeskému pevně uzavře, protože kvůli požitkům hmoty zanedbali svůj duchovní vývoj. Tím promeškali drahocenný čas svého pobytu ve hmotném světě, do kterého přišli jedině proto, aby včas dozráli a povznesli se do říše Světla.

Buďme si proto dobře vědomými toho, že nikdo z nás nemá neomezený čas a nekonečné množství životů na to, aby duchovně dozrál a mohl být povznesený z hmotnosti do věčné říše ducha.

A teď se podívejme na to, v čem se zase mýlí křesťané. Ti jak víme tvrdí, že máme k dispozici jeden jediný život a v něm musíme završit celý svůj duchovní vývoj. Pokud to zvládneme, půjdeme do ráje a pokud to nezvládneme, půjdeme do zatracení.

Tento křesťanský názor je ale chybný, protože prostě není možné, aby každý člověk splnil vysoká kritéria pro vstup do království nebeského během jediného pozemského života. Tento omyl je důsledkem rozhodnutí křesťanských duchovních elit. Ty na pátém vatikánském koncilu v Konstantinopoli odhlasovali, že opětovná vtělení lidské duše z takzvaného druhého světa, nebo z jemnohmotné úrovně na Zemi již nebude oficiální křesťanská církev nadále akceptovat. Na a z tohoto důvodu pak zcela logicky vyplynulo, že celý duchovní vývoj člověka musí probíhat pouze v jediném pozemském životu.

To je ale absolutní nesmysl! My lidé, jak již bylo řečeno, prožíváme většinu svého bytí v jemnohmotném světě, odkud se z času na čas rodíme do hmotnosti. Účelem našeho bytí v jemnohmotnosti, ale také na Zemi je rozvíjení zralosti ducha prostřednictvím dobra, ušlechtilosti a ctností. Na Zemi, v pozemském životě máme žít tak, abychom vždy po naší fyzické smrti mohli postoupit do mnohem vyšší jemnohmotné úrovně, než byl ta, ze které jsme sem do hmotnosti přišli. Tímto způsobem můžeme stoupat do stále vyšších a vyšších jemnohmotných úrovní. Tak se budeme dostávat stále výše, do blízkosti království nebeského, až konečně ve svém maximálním lidském zušlechtění budeme schopni opustit jemnohmotnost a vstoupit do říše ducha, jako zralé osobnosti, schopné konat už jen dobro a zohledňovat už jen Vůli Nejvyššího. Potom opustíme hmotnost a přestaneme se rodit na Zemi, protože už budeme žít ve věčné radosti království nebeského.

Taková je pravda o člověku, o jeho životě ve stvoření, i o smyslu jeho bytí. Taková je pravda o druhém světě, o našich pozemských zrozeních, i o království nebeském.

Zbývá pouze na nás, zda ji budeme akceptovat a v souladu s ní si hodnotově uspořádáme celý svůj život. Zbývá pouze na nás, zda se vše toto rozhodneme nebrat v úvahu a žít v zaměření pouze na hmotné. Zbývá pouze na nás, zda se rozhodneme svázat svůj vlastní osud pouze s osudem hmoty naší světové části, která kdysi vznikla a která pomalu směřuje ke svému zániku. Její zánik však bude pak také našim zánikem, protože jsme se nedokázali včas odpoutat od hmoty a povznést ve svém maximálním duchovním zušlechtění do věčné říše království nebeského, nacházejícího se v bezpečí, vysoko nad všemi hmotnými světy.