Romové žijí na okraji společnosti. Nezaměstnanost uvnitř tohoto etnika dosahuje údajně závratných sedmdesát pět procent. Jejich vzdělanost je katastrofální.
V době komunismu byla povinnost pracovat a našla se, i když často fiktivně, práce pro každého. I Romové tehdy pracovali. Pomineme-li skupinu tradičních českých a moravských Romů, kterých po válce přežilo několik stovek, většina Romů na území současné České republiky přišla v době poválečné a v době počátku budování tzv. socialismu.
Přišli převážně ze Slovenska, kdy tehdejší vláda potřebovala dosídlit pohraničí po vyhnaných Němcích, později se Romové uplatňovali v nově budovaných aglomeracích s především těžebním a těžkým průmyslem. Romové pracovali jako nekvalifikované síly ve vznikajících zemědělských družstvech, státních statcích, v dolech a továrnách.
Po roce 1989 však obory, kde se Romové uplatňovali, prožívají obrovský úpadek a masivní propouštění. Zemědělství, doly a těžký průmysl prožívají nevídanou restruktualizaci. Segment, který dříve zaměstnával statisíce občanů jich najednou tolik nepotřebuje. V situaci "nepotřebných" se krom ostatních ocitají tisíce Romů, doposud nekvalifikovaných a tak i těžko rekvalifikovatelných.
Tolik oficiální interpretace jednoho z důvodů obrovské romské nezaměstnanosti, kdy tento důvod se zdá býti objektivním pro kritiky životního stylu romské menšiny a i pro Romy samotné a jejich mluvčí. Lze pochopit, že ta většina Romů, která k nám přišla po roce 1945 neměla žádné vzdělání. Otázkou však zůstává, proč se v tomto nic zásadního nezměnilo za generace, která zde již vyrůstala a vyrostla do roku 1989 a situace zůstává v zásadě stejná i nyní, v roce 2011. Několik desítek středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaných Romů jsou tak jen zrníčkem v moři nevzdělanosti.
Romští předáci neustále mluví o nutnosti vzdělávat se, neustále specifikují na co vše je třeba získat prostředky, ale již nezmiňují, že uvědomit si, že bez alespoň výučního listu bude život vždy těžký si Romové mohli již dávno, v době tzv. reálného socialismu a že ani masivní finanční pomoc po roce 1989 tuto situaci nezměnila. Chybí tak zásadní pohled do nitra vlastní komunity, elementární sebereflexe, kdy příčinou všeho zlého nemusí být vždy ten druhý. Celé se to jeví, jako když by bez mimořádných prostředků ve prospěch romské komunity jim bylo vzdělávání v České republice zapovězeno.
Veřejnost obecně měla v posledních dvaceti letech vůli být k Romům vstřícná. Dovniř romské komunity byly investovány desítky miliard korun. Dle mého soudu je situace po těchto gigantických finančních injekcích snad i horší, než počátkem devadesátých let.
Do budoucna tedy asi romským předákům nezbude, než místo neustáleho natahování ruky skutečně prospět svému etniku a jen neplakat, že nejsou peníze. Ony skutečně nejsou a již nikdy jich nebude tolik jako v minulosti.
Ale na to, aby rodič vzal své dítě za ruku a odvedl ho do školy, na to přece žádné peníze není třeba.
