Přiznám se, že se někdy nedivím nějaké osmdesátileté babičce, když si zoufá, jak za komunistů bylo dobře. K pochopení jejího stanoviska je třeba se zamyslet trošku více, než jen argumentovat frontami na banány a potřebou mít na každou cestu mimo milovanou socialistickou zemi výjezdní doložku, případně pas a poníženě žádat o devizový příslib.
Představte si paní, která se třeba narodila v roce 1930 v malé vesničce v nehostinné krajině Vysočiny nebo Českého lesa. Když vyrůstala, tak na školu nebyl čas. Bylo třeba od útlého dětství pomáhat na poli a v hospodářství. Po skončení základní školy musela přiložit ruku dílu zcela a na další vzdělávání nemohlo být ani pomyšlení.
Do toho přišla válka. Strach, hlad a zmar. Sousedé jsou odváděni a řada z nich se již nikdy nevrací. Osvobozující vojska jsou vítána s novou nadějí. Pak příchází únor 1948. S dosažením plnoletosti je nabízena nová naděje. Její děti již nebudou muset dřít na poli. Budou moci studovat. Snad už nebude ani bída ani hlad.
Politické klima padesátých let vnímá jednoznačně v duchu komunistické propagandy. Jak jinak by ho měla vnímat? Na vlastní oči vidí střípky toho, že lidé se začínají mít skutečně lépe. Alespoň ti, které zná a se kterými se potkává. Odbory organizují soutěže a odměnou jsou organizované zájezdy a rekreace, jak je známe z filmů o revizoru Andělovi. Kde by se prostý venkovan něčeho takového nadál před válkou, v jejím průběhu nebo po ní?
Samozřejmě mohla být situace zcela jiná. Jiná by byla pokud by vyrůstala a žila ve větším městě či dokonce v Praze. Tam by nebyla odkázána jen na propagandistický komunistický tisk a rozhlas. Měly by zajisté i jiné možnosti sama získat vzdělání, v Praze se na poli nepracuje. Měla by možnost se alespoň vyučit u podnikajících rodičů jejich řemeslu a pokračovat v rodinné tradici malého živnostníka. V městském prostředí by určitě měla možnost oficiální komunistickou propagandu konfrontovat s lidmi, kteří měli možnost cestovat, kteří měli možnost získat vzdělání. V diskusi s patřičným intelektuálním zázemí by si mohla udělat skutečný obrázek o dějích v aktuální době. V zapadlé horské vesničce k tomu ovšem příležitost neměla. A tak není divu, že i proces se „zrádkyní“ lidu Miladou Horákovou vítala. Nepochybně doktorku Horákovou brala jako člověka, který by i ta drobná zlepšení každodenního života jí chtěl zase uzmout.
Z dívenky a slečny se stává žena a matka. Je přesvědčena, že její děti již nebudou muset do úmoru dřít na poli. Je přesvědčena, že budou moci studovat, či se alespoň vyučit. Hlad a bída je již jen v jejích vzpomínkách. Její děti jen nevěřícně naslouchají jejímu vyprávění, že přesto že dříve měli její rodiče malé hospodářství, tak se na jejich stole objevovalo maso maximálně jednou týdně. Její děti neznají hlad a těžko něco takového vůbec chápou.
Děti skutečně vystudují, dokonce i vysokou školu, protože po celé jejich dětství matka dbala na to, aby se řádně učily a nosily hezké známky. Po studiích bez problémů nalézají práci v oboru a jakmile uzavřou sňatek, získají podnikový byt. Srovnání v očích oné stařenky je jednoznačné. Je śťastná, že její děti nepoznávají nic z hladu, bídy a nezaměstnanosti jejího dětství a dospívání.
Dnes ona stařenka začíná vidět opět problémy, které zná. Její děti a vnuci jsou vyhazování z práce. Vnuci těžko mohou najít bydlení, které by pro ně bylo finančně dostupné. Opět vidí „pány“, kteří dle jejího chápání nic nedělají, protože na ně dělají zaměstnanci v jeho firmě, ovšem přesto jezdí v Audi a postavi si dům za dvacet milionů. Jeho zaměstnanec si může dovolit jen ojetou Škodu a dovolenou na Lipně. Vnímá to jako velkou nespravedlnost a návrat k dávným pořádkům, které doufala, že již nikdy nezažije.
Potomci se ji snaží ledacos vysvětlit, ale prosté venkovské ženě po celé pouti životem, na jejím konci, se prostě vysvětluje těžko. Myslím, že je naprosto pochopitelné, když taková dáma bude tvrdit, že komunistů bylo lépe i když tomu tak ve skutečnosti nebylo. V jejích očích však nepochybně ano. S úctou k jejímu věku to respektujme. Chceme-li, abychom později byli i my respektováni.
Nejhorší, co můžeme udělat je, že budeme jejich názor a životní zkušenost, která jejich názor formovala, zesměšňovat ústy nějakého potrhlého „Stahováka“ a poměrně úctyhodné herečky, nebo články zde na blogu, za které by autoři někdy od svých prarodičů nepochybně dostali pár facek.
