Tak mi připadne, že můžeme hodnotit dosavadní mediální výstupy o jednáních zřejmě chystané vládní koalice. Chystají se úsporná opatření. Jejich opatrnost je však do očí bijící.
Především páni politici zapomínají na sebe. Velmi opatrně například připouštějí, že jich jaksi moc v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR je něčeho předsedy či místopředsedy. Že je jaksi moc nejrůznějších výborů a podvýborů, jejichž vedením si poslanci vylepšují svou měsíční gáži.
Dovolím se čtenáři nabídnout stručný nástin řešení. Článek jsem napsal před deseti měsíci. V některých aspektech pozbyl aktuálnosti, ve většině však nikoliv. Některým může sloužit k utvrzení, že jsem skutečně nenapravitelným "levičákem".
Politické špičky jednají o tom, co udělat s hrozícím obrovským deficitem státních financí. Myslím, že netřeba být politikem, snad dokonce ani ekonomem, aby člověk věděl, kterou cestou je třeba se ubírat.
Peníze se rozhazují již několik let, ekonomická krize neznamená větší rozhazování. Ekonomická krize pouze znamená, že na rozhazovaní máme ještě méně prostředků, že je rozhazování ještě méně opodstatněné, než tomu bylo v minulosti. Česká společnost si žije nad poměry, potvrdila to i média, která před časem přinesla zprávu. že český sociální stát je nejštědřejší v Evropě.
Sociální stát je hezká věc. Musí být však dodržena dvě základní pravidla. Podpora musí být směřována skutečně jen k těm, kteří ji objektivně potřebují a finance státu musí být natolik zdravé, aby si luxus sociálních podpor mohl stát dovolit. Jaká je situace nyní a i v několika předešlých letech, snad dokonce i po celou dobu od založení České republiky, nechť posoudí čtenář sám.
Státní rozpočet je tedy třeba především zbavit obrovské zátěže v podobě mandatorních výdajů. Sociální dávky nejsou určeny těm, kteří mohou být ekonomicky aktivní, ale nedostává se jim právě té aktivity. Sociální stát není určen těm, kteří jsou schopni a někdy i ochotni se o sebe postarat sami. Sociální stát není určen pro ty, kteří chtějí zachovat svůj životní standard na úkor druhých.
Opatření by tedy jednozačně měla být směrována k úsporám a skoncování s neefektivním nakládáním s veřejným a státními prostředky. Nejde jen o sociální systém, kdy jeho klienty by měli zůstat skutečně jen ti nejpotřebnější, nikoliv ti, kterým životní úroveň, kterou sociální dávky umožňují vyhovuje. Od sociálních dávek by měli být ostřihnuti občané, kteří dosahují příjmové úrovně ve výši 75 % průměrné mzdy. Sociální dávky by měly přestat být nárokem, ale skutečnou injekcí těm, kteří se z objektivních důvodů nemohou o své potřeby postarat tak, aby netrpěla jejich důstojnost. Je třeba odpovědnost společnosti v těchto případech jednozačně přesunout na jednotlivce.
Je třeba zmrazit vyplácené penze a urychleně připravit legislativu pro skutečnou penzijní reformu, nikoliv jen polovičatá řešení. Je třeba snížit počet zaměstnanců ve státních a veřejných institucí o 30 - 40 %. Ačkoliv každá nová nastupující vláda ve svých prohlášeních uvědoměle hodlá bojovat s rozbujelou administrativou, vytváří se stále nová úřednická místa, kde pracovníci generují další a další požadavky na podřízené úřady, aby obhájili svůj význam na konkrétní pozici. Je třeba zmrazit platy všech, kteří jsou placeni státem a obcemi.
Je třeba připravit taková opatření, aby počet poslanců v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky byl snížen na polovinu, Senát zrušit zcela. Poslancům, ministrům, primátorům a všem dalším profesionálním politikům snížit platy o 40 %. Politika je profese, která má směřovat k blahu lidu, nikoliv být výnosným obchodem s perspektivou zajištění se na celý zbytek života díky získaným kontaktům.
Své požadavky považuji na naprosto reálné, samozřejmě nikoliv teď okamžitě. Při pověstné pracovitosti poslanců, by legislativní úpravy umožňující to vše realizovat trvaly léta. Vše je třeba však realizovat k 1. lednu 2010. Na populistické řeči není příliš času.
Obávám se však, že všeobjímající populismus české levice, reprezentované především ČSSD a KSČM, v posledních několika letech i levostředovou ODS nic takového neumožní. Strach o hlasy voličů a o vlastní teplá křesla je všudypřítomný.
A tak dál se bude stále více a více tahat z kapes nás všech. V duchu ohrané anekdoty z minulého režimu. Ta vypráví o tom, jak všichni komunističtí presidenti jeli vlakem. Vlak najednou pro poruchu zastavil. Vystoupil Gottwald a prohlásil, že si zavolá na pomoc dělnickou třídu. Když vystoupil Zápotocký, vyzýval ostatní ať si vyhrnou rukávy, a že soupravu vlastníma rukama dotlači do cílové stanice. Novotný se ošíval a prohlašoval, že si to někdo ošklivě odskáče. Svoboda se se slovy, že došel z Buzuluku do Prahy vydal na cestu pěšky. Husák přišel s myšlenkou, že nejlépe bude, když se všichni zase v klidu posadí a budou dělat, že jedou. Ano také jedeme, ovšem zpět do výchozí stanice.
