Vojna není kojná aneb kdo nebyl na vojně není chlap

Dnes to mají kluci v pohodě. Odloučení od rodiny a buzerace pochybně vzdělaných a pochybně ideologických armádních důstojníků jim nehrozí. My, starší ročníky to máme šťastně za sebou, přežili jsme bez větších následků a s odstupem času vzpomínáme s potutelným úsměvem na různé kulišárny, které jsme co by příslušníci lidové armády prováděli. Ale přece jen si myslím, že by se současným mladým pánům v jednom úhlu pohledu vojna docela šikla.

Především musím říct, že celý text nemá podporovat opětné zavedení povinné základní vojenské služby. To ani omylem. Jsem přesvědčen, že profesionální armáda je lepší, profesionální vojáci mají zcela jinou motivaci k plnění úkolů než nahnané davy devatenáctiletých kluků, kteří mají zcela jiné starosti.

Zažil jsem vojenskou službu ještě v její dvouleté podobě a poctivě si ji odkroutil. No, poctivě, otázkou je, co jsme jako vojáci poctivě dělali. Prostě jsme tam byl. Stejně jako řada pánů, kteří tento text čtou, i já bych mohl povídat veselé historky, které svědčí o tom, že ani po letech nebyla situace v naší armádě příliš odlišná od podoby Černých baronů či Tankového praporu. V každé jednotce bylo hned několik majorů Terezky, kteří spíš než strach vyvolávali v nás úsměvy, o důstojnické autoritě se nedalo mluvit ani náhodou. Přesto si myslím, že nám vojna něco dala. A to přesně to, co dle mne dnešním klukům chybí.

Netvrdím, že vojna dělá z kluků chlapy. Tomu jsem velmi vzdálen. Ale přeci jen se mi zdá, že jsme byli tak nějak samostatnější než řada kluků, kteří dnes visí svým maminkám na krku déle, než by bylo zdrávo. Často ani blížící se třicítka pro ně neznamená, že by si byli schopni své záležitosti řešit bez maminčiny pomoci. Od hledání práce, přes zajištění běžných činností, až po výběr partnerky. Tehdy byl kluk vytržen z rodiny a musel se snažit být samostatný, jinak to prostě nebylo možné. Dnes maminky přehnaně dlouho zametají svým klučíkům cestičku.

Ale co je daleko cennější a co je asi to jediné, co mi vojna opravdu dala, je zkušenost a setkávání se s lidmi, které bych jinak nikdy ani nepotkal. Každý z nás žijeme v určité ulitě, setkáváme se s lidmi, se kterými se setkávat chceme, okruh našich přátel je limitován námi samotnými. Jací jsme my, takoví jsou naši známí. Prostě vrána k vráně sedá. A najednou se ocitnete v prostředí, kde jsou negramotní jedinci, kde jsou menšiny, se kterými jste nebyli zvyklí být v úzkém každodenním kontaktu, spát s nimi v jedné místnosti. Zjistíte, že jsou vaši vrstevníci, kteří již mají odsezeno hezkých pár let. Prostě spousta lidí se kterými byste nikdy neměli co do činění a najednou máte. Dva roky s nimi musíte být, snažit se s nimi vycházet. Jinak to prostě nejde. Ta situace vás naučí umění naslouchat, nesoudit nikoho podle toho jak vypadá nebo jak je chytrý nebo hloupý. Cení se spíše schopnost pomoci, udělat něco pro jiné. A tyto schopnosti nejsou limitovány ani vzděláním, ani počtem let za katrem, ani barvou pleti.

Sečteno podrženo, toto považuji za velmi cennou zkušenost, která je dnešním klukům odepřena. Zřejmě jim asi ani nechybí a je to pochopitelné. Ale v jejich chování často pozoruji, že se jim nedostává sebereflexe, pokory a úcty vůči jiným, vůči těm, kteří jsou mimo okruh jejich známých. Prostě nikdy neměli příležitost si ty „jiné“ oťukat. A v tom to asi je.