Socialisticky pracovat, socialisticky žít !!!

V tom měli soudruzi pravdu, žili jsme socialisticky, pracovali jsme socialisticky. To mne napadlo, když jsem transparent s tímto heslem objevil na půdě jedné vesnické zrušené školy, kde právě dokončujeme rekonstrukci.

Socialisticky pracovat znamenalo asi toto: Za minutu šest si píchnout u brány továrny, na pracovišti být deset minut po začátku pracovní doby, převléknout se, v šatně s kamarády probrat stav fotbalové ligy a v půl sedmé se s velkou slávou začalo pracovat. V půl osmé přestávka na kávičku, na to je přece právo a opět sportovní tématika. V osm hodin se zase socialisticky pracovalo asi tak do deseti hodin. Nastala svačina. Po půl hodině se stroj opět rozběhl. Ve dvanáct byl oběd, opět půl hodiny nic. No a v půl druhé už se stroje vypnuly, vyčistily, opět kávička v šatně a před půl třetí se již před píchačkami na bráně tvořily fronty pracujících, dožadujících se odchodu ze zaslíbeného národního podniku.

Socialisticky žít znamenalo vzít spacák a jít si lehnout před elektru, když zrovna přivezli barevné televize a usoudili jste, že by se vám s nadcházející olympiádou mohla hodit. Při trošce štěstí a známostí na patřičných místech se na vás i dostalo. Ovšem cena této vymoženosti dosahovala astronomických částek osmi až deseti vašich měsíčních platů. Při čekání ve frontě se hodila některá z tiskovin. Ať už giga noviny Rudé právo, pamflet komunistů, či Lidová demokracie, pamflet lidovců nebo Svobodné slovo, pamflet socialistů. Deník Práce vydávali odboráři. Když bylo třeba domů nebo na chalupu něco vyrobit, v práci na do byl dostatek času i materiálu, takže jste se na chalupě nezdržovali výrobou kování k vratům a též nadbytečně neutráceli. Národní podnik to unesl.

Někteří zřejmě rádi na tyto časy vzpomínají, nicméně touží kapitalisticky žít, ale pracovat stále po socialisticku. Jistá dáma, se kterou jsem pracovně takřka v denním styku může být těmto trendům příkladem. Podivuje se věcem, které mi přijdou naprosto samozřejmé a to do té míry, že já se podivuje, co že to vlastně mele….

Naposledy se například rozlítila, že její známá bankovní úřednice odeslala na základě správného příkazu k úhradě peníze na jiný účet, než byly určeny. Obdržela výpověď a hrozbu, že pokud majitel účtu, kam peníze chybně odešly, částku nevrátí, bude ji zaměstnavatel po ní vymáhat. Pro mne jasná záležitost. Pro onu dámu ovšem typický příklad kapitalistického mamonu, bezohlednosti a zlotřilosti vůči nebohým zaměstnancům. Vždyť prý chybu může udělat každý. To samozřejmě ano, ale též každý za ni musí nést odpovědnost. Stejně tak se podivovala, že jejímu zaměstnavateli, což je státní instituce, se nelibí, že si v pracovní době odskočí nakoupit. A kdy tedy si má jít nakoupit, jsa svobodná matka? Komu na tom co vadí, že si na půl hodinky odskočí. Argument, že půl hodinka denně představují za měsíc a za rok slušný balík ve mzdě, kterou dostane vyplacenu, aniž by pracovala, pro ni neobstojí. Zaměstnavatel by měl chápat, že jako svobodná matka z práce spěchá, aby se mohla věnovat svému dítěti. Také se ji dotklo, když na její kamarádku – pokladní v supermarketu, nějaký zákazník spustil v momentě, kdy v klidu u pokladny vedla telefonický hovor se svou dcerou, kdy se řešilo, že slečna ztratila klíče a nemá se jak dostat domů. Fronta ji nerozhodila, poznámky zákazníků také ne, až se vedoucí naštval a okamžitě ji propustil. Ale proč? Přece má právo řešit tak závažnou věc se svým dítětem. Argument, že při představě, že lékařce zazvoní telefon v momentě, když zrovna operuje, operaci přeruší a bude řešit situaci, že se jí zaběhl maltézáček, se mi dělá nevolno, opět nebyl přijat.

A tak paní je vděčná, že pracuje ve státní správě, kde se ledacos odpouští a děsí se momentu, kdy by skončila u soukromníka, onoho vydřiducha, který by ji nenechal v pracovní době nakupovat a chtěl po ní skutečné pracovní výsledky. Ale kapitalisticky by žila ráda, to ano…..