Prezident Václav Klaus je ryzí pragmatik. Je to člověk,
který umí svými postoji naštvat kde koho. Patřím k jeho velkým kritikům a
to se týká jeho působení v české politice od jejích demokratických počátků.
Jeho posledním úvahám o založení skutečné pravicové strany ale naprosto rozumím.
Skutečností je, že v České republice skutečnou pravicovou stranu nenaleznete. Hraje si na ni ODS, bohužel jen hraje. Ve skutečnosti se jedná o jakési zbloudilé socialisty v angloamerickém smyslu slova. Jedná se o stranu, která chce prosazovat pravicové pohledy na svět, ale častěji než by bylo zdrávo sklouzává vlevo od středu, aby se jako český volič až zas tak moc nenaštval. Jde o spolek bez jasné vize, s jasným alibismem, s chybícími i náznaky sebereflexe.
Že ODS není schopna poučit se z volebního debaklu, kdy trestuhodně promrhala svá předcházející úspěchy ve volbách je zřejmé. Causa Morava vyšuměla stejně jako minulé aféry a Ivan Langer vidí příčinu volebního debaklu v osobách Tlustého, Klause a Béma. Za toto tvrzení by Ivánkovi slušel do vystřízlivění medvědí kožíšek. Takový jaký známe z populární ruské pohádky Mrazík.
Nesporné je, že Václav Klaus touží po návratu do aktivní politiky a exekutivního rozhodování. Čas, kdy mu vyprší druhý prezidentský mandát se neúprosně blíží a role prezidenta ve výslužbě mu zřejmě moc nevoní. Václav Klaus chce nadále ovlivňovat věci veřejné, cítí se na to a má dojem, že české politice toho ještě může hodně dát.
Ale nechce svůj další přinos české společnosti spojovat se stranou, kterou založil. Ta se pod vedením neurvalce Topolánka změnila ve spolek nekompetentních křiklounů, každodenně si ověřující stav svých vlastních účtů v pobočkách bankovních ústavů. Mluví se o tom, že by Klaus měl být ODS vděčný za to, že se již podruhé stal prezidentem. Ovšem nebýt Klause, nebyla by ani ODS. A prezident již nadále nechce, aby jeho jméno bylo spojována s jeho zlotřilým dítětem.
Nezbývá než doufat, že se Klausovi jeho záměr povede. Že bude stát u zrodu skutečné české pravice, která o pravicové politice nebude jen mluvit, ale též ji prosazovat.
