Ani dnes jsme ve zpravodajství nebyli ušetřeni sdělení, že
děti si našly novou a to velmi nebezpečnou zábavu. A to jakýsi běh po střechách
budov v centru Žďáru nad Sázavou. V počasí posledních dnů, kdy
Vysočinu pokryla slabá sněhová pokrývka a teploty klesly do záporných čísel, je
toto jejich počínání hodno zamyšlení.
Již dříve jsme se doslechli a dočetli, že si děti oblíbily jízdu na spojovacím zařízení tramvají, či v zavěšení na dveřích vlakových souprav. Již dříve média informovala o dětech, které se baví tím, že lezou na stožáry vysokého napětí. Ne vždy tyto případy končí dobře.
Co děti k těmto novým druhům zábavy vede? Nabízí se jednoduché vysvětlení. Nemají jak zabít nudu, nemohou najít vhodný způsob trávení volného času. Toto tvrzení však může obstát jen v malých obcích a vesničkách. I v malých městech, a o velkých nemluvě, existuje velké množství sportovních organizací, občanských sdružení, center pro volný čas, které náplň volného času nabízejí. Jejich nabídku lze považovat za dostatečnou. Každý zájemce by zajisté pro sebe našel to pravé.
Kde je tedy jádro pudla? Nechci omílat ustálené klišé, že odpovědnost nesou počítačové hry a nevhodný filmový materiál, který děti konzumují. Ale musím přiznat, že v tomto případě nejde o úvahy zcela liché. V poslední době, a se stále sílící intenzitou, jsou prostřednictvím PC her, filmu a televize vytlačovány vlastní sociální zkušenosti a nahrazovány sdílenými. Obsahy a děje, které jsou předkládány nezná dítě z vlastní zkušenosti. Denně jsme svědky krutosti na obrazovkách, sledujeme válku v přímém přenosu, Násilná smrt je prezentována jako něco naprosto běžného, výkony kaskadérů obdobně. Sdělovací prostředky s dětmi hrají jakousi hru, vytvářejí upravenou a manipulovanou realitu světa, kterému ve skutečnosti nic neodpovídá. Dítě tedy neprožívá skutečnou zkušenost, ale nazírá na obraz skutečnosti. Důsledkem je například i iluze, že koncem filmu vše končí. V reálném životě přece však nikdy nic nekončí, vše navazuje na něco jiného a skutky, které sami učiníme nebo prožijeme nelze s koncem dne jaksi vymazat.
Počítačové hry přinášejí do dětského světa obdobně neblahé souvislosti. Dítě se opět ocitá v neskutečném světě a s tímto světem se seznamuje. Ditě je vystavováno krajně negativním iluzím. Stejně jako u filmu jde o iluzi konce, dítě se domnívá, že stejně jako hru lze vypnout realitu. Druhou iluzí je iluze více pokusů – vybourám se v autě a přesto to mohu zkusit znova, což realita nezná. Tedy spadne-li dítě z výšky – zraní se. Bohužel, musím připomenout tragédii, která se přihodila v rodině mých známých před několika lety, kdy si chlapci hráli na Terminátora tím způsobem, že se úmyslně stavěli do cesty rozjetým automobilům. Terminátor s tím neměl problém, avšak sedmiletý chlapec tuto hru nepřežil.
Je povinností rodičů mít přehled o tom, co dítě dělá, když se nenachází pod jejich přímým dozorem. Je povinností rodičů mít přehled s kým ratolest volný čas tráví. Je povinností rodičů korigovat konzumování uvedených druhů zábavy svým dítětem. Je povinností rodičů vysvětlit dítěti, co je a co není v PC hrách či filmu reálné. a co nikoliv. Je povinností rodičů v případech dle jejich uvážení hraní konkrétních her či sledování konkrétních filmů nepovolit.
