Naprosto náhodou jsem se v den, kdy si děti, studenti a žáci chodili pro vysvědčení, nacházel zrovna v Polsku. Stejnou náhodou jsem se v Polsku nacházel i v den, kdy děti naopak do školy poprvé po prázdniních zamířily. V den vysvědčení jsem potkával polské děti v Osvětimi, v úterý 1. září 2009 jsem je potkal v někdejším koncentračním táboře Gross Rosen nedaleko Rogoznice.
Rozdílů v tom, jak tyto dny prožívají polské a české děti je několik. Především mají polské děti o týden prázdniny delší, takže když ony si šly pro vysvědčení, ty naše ještě musely být ve škole. Dále pro polské děti je poslední i první den školního roku nespornou událostí. Odpovídá tomu i jejich oděv. Kluci mají černé kalhoty, bílé košile. Někteří vestičku, jiní sako. Nechybí motýlek či kravata. Dívky nezůstavají pozadu. Černá sukně je doplněna bílou halenkou. Pro naše žáčky věc nepředstavitelná. Jít si pro vysvědčení v duchu poslední hip hopové módy, to by v Polsku asi znamenalo být označen za burana…. Jiný kraj, jiný mrav.
Součástí rozloučení před prázdninami a i uvítání po nich je bohoslužba. Polsko je prostě silně katolickou krajinou. My naopak krajinou silně ateistickou. Dva slovanské národy, dva protiklady. Podstatně zajímavější však bylo, že bohoslužba spojená s ceremoniálem zahájení nového školního roku se odehrávala v případě dětí z Rogoznice přímo v areálu někdejšího nacistického koncentračního tábora Gross Rosen.
Desítky dětí, několik kněží, podium u hlavního památníku obětem nacistické zvůle v centru bývalého nacistického lágru. To je obrázek zahájení nového školního roku v Polsku. To je obrázek vztahu polského národa ke své historii a dějinným tragédiím.
Poláci prostě nezapomínají. A dělají vše proto, aby nezapomínaly ani jejich děti. Ne vždy mohly totiž polské děti ve slušivém oblečení po prázdninách kráčet vstříc novým poznatkům. Váží si toho jejich rodiče, váží si toho určitě i děti.
A co rodiče našich dětí? A co děti samotné??
