Život nás přivádí na různé křižovatky. Svědomí nedá spát. A tak se stává, že na sklonku života mají i ti největší zloduchové potřebu činit pokání. Do jisté míry je to i případ rottenfuhrera SS Oskara Groninga.
Oskar Groning byl jako mladičký poslán do Birkenau. Ihned byl svědkem příjezdu skupiny Židů. Stál u rampy. Jeho úkolem bylo kontrolovat zavadla lidí, kteří právě přijeli. Lékaři SS rozdělovali na práceschopné a na ty, kteří mají jít okamžitě do plynu. Nemocné naložili do auta s označením Červeného kříže, aby lidé nabyli dojmu, že není třeba se ničeho obávat. Odhaduje, že osmdesát až devadesát procent lidí, kteří přijeli v září 1942 prvním transportem, jehož byl svědkem, bylo vybráno k okamžitému zavraždění. To byl jeho první zážitek z nového působiště.
Groning byl zděšen. Způsob, jak se s nově příchozími zacházelo v něm vyvolával pochybnosti a pobuřoval ho. Dítě, které naříkalo prostě vzali za nohy a mrštili s ním do auta. Šel tehdy za svým nadřízeným a upozornil ho, že to co se děje je naprosto šílené a že zde nemůže pracovat. Dožadoval se alespoň nějakých pravidel, když už je třeba Židy zabíjet. Dokumenty potvrzují, že Groning po této úvodní zkušenosti požádal o přeložení na frontu, což bylo zamítnuto a tak pracoval v Birkenau dál.
Příznačné je, že tehdy si Groning nestěžoval na podstatu věci, tedy že jsou Židé vražděni. Vadilo mu jen praktické provádění. Když před sebou viděl zástupy lidí, kteří během několika hodin skončí v plynových komorách, měl prý velmi smíšené pocity.
Oskar Groning měl v Birkenau na starosti majetek, který sebrali přijíždějícím Židům. Po válce nepopíral, že se podílel na korupci a krádežích, což byl jev mezi esesmany velmi rozšířený. V Birkenau byl znám jako "dolarový král". Do tábora proudilo tolik bohatství a za tak chabého dohledu, že téměř každý esesman, který měl příležitost, si na úkor zavražděných přilepšoval.
Po skončení války Groning strávil několik let jako válečný zajatec. Pak získal místo úředníka v jedné sklárně a tam v klídu pracoval až do důchodu. Odmítal přiznat odpovědnost za to, že se podílel na vyhlazovacím procesu. Neustále se odvolával na sílu propagandy, které byl vystaven. Tvrdil, že až po válce se setkal s jiným světovým názorem, který zpochybnil nacistické idee o "mezinárodním židovském spiknutí".
Groning je typickým příkladem, jak bylo možné být příslušníkem SS, pracovat v Birkenau, být svědkem vražd, přispět ke "konečnému řešení" tříděním ukradených peněz, ale přesto nebýt v poválečném západním Německu považován za "vinného". Z šesti tisíc pěti set členů SS, kteří v Ovětimi pracovali mezi lety 1940 - 1945, o kterých se ví, že přežili válku, jich bylo nějak potrestána jen necelá tisícovka.
Jistou změnu postojů Oskara Groninga způsobila zajímavá okolnost. Groning byl po válce vášnivým filatelistou. Na jedné schůzce sběratelů se dal do řeči s jedním vedle sedícím mužem. Ten považoval za strašné, že německá vláda považuje za nevhodné pochybovat o zabití milionů Židů. Jal se zároveň Groningovi vysvětlovat, že považuje za nepředstavitelné spálit tolik těl a že množství plynu, které mělo být spotřebováno, by muselo zabíjet i lidi v okolí vyhlazovacích center.
Groning nijak neoponoval. Ovšem brzy si opatřil materiály popíračů holocaustu, které mu jiný filatelista doporučil. Náhle mu začali telefonovat neznámí lidé, kteří mu vyvraceli, že by Osvětim byla centrem vyhlazování Židů plynem. Začala ho hnát touha a snad i svědomí promluvit proti těm, kteří popírali věci, jejichž byl sám svědkem. Groning tak sepsal své zážitky a vystoupil v BBC.
Pro popírače holocaustu má prostý vzkaz: " Byl bych rád, kdybyste mi věřili. Já plynové komory viděl. Já viděl krematoria. Já viděl otevřené ohně. Viděl jsem rampu, kde probíhaly selekce. Chtěl bych, abyste uvěřili tomu, že ta zvěrstva se skutečně stala, protože já tam byl".
