Vlastenectví je součástí postojů osobnosti, kterou se většinou člověk nechlubí. Nikoliv proto, že by bylo za co se stydět. To ani náhodou. Ale jako vše, co je součástí naší osobnosti je vlastenectví natolik intimní záležitostí, že lidskou přirozeností je nechat si to spíše pro sebe.
Nakonec Židé nikdy veřejně a nehovořili o tom, co cítí ke svému národu. Nikdy nevyrazili do ulic a mávaje vlajkami nekřičeli ” Nic než národ” ani “Kdo neskáče není Žid”. Přesto přežili tisíce let útrap, ponižování, pronásledování a fyzických likvidací. Přežili právě proto, že jejich příslušnost k jejich národu žila a žije hluboko v jejich nitru, jejich víře a jejich tradicích.
Vlastenectví je součást osobnosti, kdy člověk ctí tradice a kulturu svých předků a činí vše proto, aby se nezapomínalo. Vlastenec studuje své předky a přijímá z jejich učení vše dobré, co pro vlast a nakonec i pro celé lidstvo učinili. Vlastenec propaguje myšlenky a dílo skutečných “otců” národa. Vlastenec vede k úctě k činům předků své rodiny a je aktivní jako individální součást občanské společnosti při jejich uchování. Zpravidla však ani netušíte, že máte za souseda vlastence. Možná z tisku zjistíte, že organizuje výstavu českého kubismu či festival české barokní hudby.
Každý pojem se dá využít, případně zneužít. Dobrým příkladem mohou být nektěří dnešní “vlastenci”, kteří spíše než na odkaz předků myslí na to, že Češi jsou lepší než jiné národy a jejich vlastenectví je spíše vyzdvihováním jejich pochybného “češství”. Nebojí se kategorizovat. Nebojí se označovat ostatní na základě konceptu kdo je Čechem a kdo Čechem není. Lhostejno již, že je prokázáné, že maximálně deset procent současných obyvatel Česka nemá ve své linii “cizáckou” krev.
Pseudovlastenectví s vlastenectvím nemá žádnou spojitost. Je spíše jen paranoidní malostí některých lidí, kteří se vracejí ke starým konceptům, kdy se prstem ukázalo na viníky všeho prožitého a prožíváného zla. Zpravidla se vždy ukázalo na ty “cizí”, bohužel nejčastěji na Židy. Pseudovlastenci vlastenectví chápou jako své vlastní vymezení se proti vlivu jiných národů a národností, kdy ovšem skutečné vlastenectví není nijak ohroženo a nitěrné cítění vlastence zustává v poklidu. Skutečný vlastenec se spíše věnuje oprašování myšlenek předků a jejich činů, než ukazování na to “cizí” a špatné.
Vlastenectví v pojetí některých vede až k naprosto zřejmé psychopatii. Někteří, kteří sami sebe považují za vlastence jsou schopni upírat naděje k osobnostem našich dějin, které krom zkázy pro vše české národu zhola nic nepřinesly. Obrací své naděje například k odkazu kolaboranta Emanuela Moravce či k osobě svérázného vykladače dějin Romana Elmara Skružného, který jednotky SS považoval za hrdinské. Tito vlastenečtí psychopaté kamarádí se svými německými kolegy a uzavírají s nimi pakty o spolupráci, kde se mimo jiné zavazují k činnosti, která by prolomila tzv. Benešovy dekrety a staví na ” na tradici Německé říše a spojenců říše jako jádra a opory Evropy”.
Vlastenectví skutečně není o křiklounství ani ukazování na “cizácké” viníky. Vlastenectví je především o hrdosti a sebevědomí. Kdo si dnes ještě vzpomene na heslo ” Pravda vítězí?”. A toho se držme.
