O hloupých mužích a „chytrých“ ženách

Nedávno jsem na tomto blogu zaznamenal příspěvek slečny, která se velmi pohoršovala nad tím, co že jsme to my chlapi zač. Problém byl v tom, že ji do vzkazů na některém z chatů chodily jakési nabídky k realizaci kopulačních či jiných aktivit. Obávám se však, že pokud by dotyčná slečna navštěvovala diskusní skupiny „ Cicero – Obhajoba Sexta Roscia“, asi by k zmiňované újmě nedošla. Ovšem pokud diskuse nesla téma „ Sex kdekoli, s kýmkoli, jakkoli“ jsou jí popisované nabídky jaksi v souladu s jejím chováním na síti.

Její lamentování mi pak přijde jako stížnosti dívky, která ráda před chlapci vykasává sukénku a najednou se podiví, že některý z nich chce, aby ji vykasala zcela do nejvyšší možné vykasatelnosti.

Ale o té slečně psát nechci. Jistý chlapík, řikejme mu třeba Dimmi, měl též jakési problémy. Osud tomu chtěl, že se na konci devadesátých let stal vedoucím internetové kavárny v Praze. A to poznamenalo jeho život minimálně do dnešního dne. Od té chvíle neudělal Dimmi bez internetu ani krok. Včetně seznamování. Domlouval si tedy schůzky a rande. Pokud dívčina odpovídala jeho parametrům, tedy byla dostatečně reprezentativní, byla alespoň o patnáct let mladší, jal se ji Dimmi dále získávat velmi svérázným způsobem. Lidově řečeno, dělal ze sebe „ hogo fogo“. Nejprve drobnými, později už méně drobnými dárky a dárečky, chtěl podpořit u těchto slečen zájem o svou osobu. Nutno podotknout, že téměř ve všech případech, se jednalo o slečny, které dle něho například bývalý přítel bil, tatínek zneužíval, někdo je neoprávněně vyhodil z práce atd… Prostě Dimmi se stal dobrovolným charitativním pracovníkem.

Postupem času, aby před kamarády nabyl dostatečného respektu, měl těchto slečen současně i několik. Já si pamatuji, že v jednu dobu čtyři. Myslel si, že má od známých obdiv, ale ve skutečnosti se na něho nahlíželo s lehkým despektem a jeho chování všem připadalo spíše směšné. Občas o víkendu vyrazil na tzv. „ tour“, kdy vzal služebního favorita a své ovečky poctil osobní návštěvou. Obvyklá trasa byla například – Plzeň, Karviná, Přerov, Brno. Samozřejmě ani na tyto návštěvy nejezdil s prázdnou, to správný „ Evžen, lovec žen“ nedělá. Úspory samozřejmě docházely, jeho plat nebyl až zas tak vysoký. Tak časem se musel Dimmi spokojit s tím, že teda jedna stačí. Krutostí osudu ta poslední „ jedna“ měla dvě děti, tak se náklady na reprezentaci zvedly o tyto položky. Když za tou „jednou“ dorazil, samozřejmě nakoupil na další dva týdny, ona totiž mladá paní byla samoživitelka a peněz se jí nedostávalo. Ona totiž zakoupila zcela nový PC, laserovou tiskárnu i s kopírkou, občas taky potřebovala někam s kamarádkami posedět a peněz nebylo. Dimmi tedy koupil mobil za desítku, samozřejmě ji dal svou simkartu a platil za ní účet cca 2 000 Kč měsíčně a když s ní chtěl mluvit, tak samozřejmě volal on. V závěru na nenápadné upozornění, že děti nemají kde spát, zakoupil dětem postele za 30 000 Kč. A klec spadla, najednou byl Dimmi v jejích očích blb, už ho nepotřebovala a asi měla v merku nějakého jiného charitativního pracovníka. A to ještě další půl rok za ni obětavě platil mobilní výdaje.

Tolik tedy příběh touhy být „hogo fogo“. Po skončení tohoto románku utekl Dimmi před svými dluhy, které se díky jeho charitativnímu způsobu života nahromadily do Anglie, kde pokud vím, žije dodnes. Jestli ve své dobročinnosti pokračuje, to už nevím.

Chci tím vším říct, že nejen muži jsou ti, kteří dělají slečnám neslušné návrhy, ale jsou i slečny a dámy, které se rády nechají vydržovat a živit. A přežijí i nějaké případné intimnosti, když z oslíka něco padá. Dimmiho přišla podle jeho vlastního propočtu jedna intimnost s tou poslední dámou na několik desítek tisíc korun, moc se mu totiž nevěnovala.

Jak krásně levné jsou proti tomu dámy ve veřejných domech.