Něco mi nesedí

Ale co mi nesedí? Spousta článků, rozhovorů na téma brutální vraždy malého Jakuba. Autoři se zamýšlí většinou na možným trestem pro pachatele, oprašují se možné varianty v podobě státem spáchané vraždy. Trestu smrti. O tom psát nechci. Zaujaly mne jiné věci.

Obecně psychiatři tvrdí, že obdobných činů oproti minulému režimu nepřibylo, že se spíš o nich více mluví. Komunistickému režimu se nehodilo, že podobné nestvůry, jakou vrah Jakuba je, žijí i v jejich idealizovaném světě. To asi nepřekvapí. Nakonec se totalitě nehodila do krámu spousta dalších věcí. Ovšem nezpochybnitelným faktem je skutečnost, že přes diktaturu jedné strany k sobě měli lidé tak nějak blíže než dnes. Více se znali, více si pomáhali, více si povídali.

A to se týkalo i starosti o děti. Určitě nebylo nic zvláštního, když soused zazvonil na souseda se sdělením, že si všiml, že jeho dítě provádí něco nekalého na druhé straně města, či že kouří za obchodním domem. Tyto informace dnes rodiče nemají, každý se stará o to své, a to často ještě ne vždy, informace od jiných nepotřebuje, neočekává, ani je nechce slyšet. Co je komu do toho. Ať se stará o své.

Situace došla tak daleko, že se obecně požaduje nedůvěra k cizím lidem. Od malička se dětem vštěpuje aby si s nikým cizím nepovídaly, aby nikomu neotvíraly, když jsou samy doma. Později děti dávají obdobné rady svým rodičům v seniorském věku. Netvrdím, že k podobné opatrnosti není dost dobrých důvodů. Ale kladu si otázku, co jsme to za společnost, že se reálně jeden druhého můžeme obávat, že jeden k druhému již od počátku přistupujeme s nedůvěrou. Kam jsem to až došli, když při skutečné tragédii se postižený člověk, zvonící na nejbližší dům nedočká pomoci, protože se prostě cizím neotvírá. Marně hledám již několik let jednoznačnou odpověď a obávám se kam až toto může zajít. Kam až může zajít tento obecný nezájem, netečnost a lhostejnost k jiným.

Co mi ještě nesedí? Nesedí mi jak pracuje s médii otec onoho nebohého chlapce. Vždy když se objeví v médiích podobně tragický případ, tak nechápu novináře, že mají žaludek na to, obtěžovat pozůstalé oběti hrůzného činu otázkami, které jim často jen zasazují další rány dýkou do bolavého srdce. V tomto případě mám však pocit, že pan generál média dokonce snad sám vyhledává. Vystupuje opakovaně v televizi, dává rozhovory tištěným a internetovým médiím, dokonce s lidmi komunikuje na internetovém chatu.

Asi jen velmi těžko je možné si pokusit představit situaci, v jaké se otec Jakuba nachází. Většina z nás by asi nebyla schopna si s kýmkoliv o případu povídat, reagovat na otázky žurnalistů. Řekl bych, že rány po takto hrůzném činu musejí být natolik hluboké, že něco takového se prostě nedá zvládnout. Pan generál to zvládá. Ale čím to, co ho k tomu motivuje, kde bere tu sílu? Napadají mne jen dvě možnosti, pokud se nechci pouštět do nejrůznějších spekulací. Otec zavražděného je voják, možná zvládá takovou psychickou zátěž lépe, než ostatní. Možná armáda skutečně věnuje psychické přípravě vojáků notnou pozornost a pan generál se jako profesionál naučil k takto zátěžovým situacím postavit. Možná je v jeho chování vůči médiím silný apel k ostatním. Ostatním rodičům, snad i dětem, snad zákonodárcům, snad celému světu.

Možná… , přesto mi na tom stále něco nesedí.