Máme prý ukazovat i „dobré“ stránky komunismu

Alespoň si to myslí komunistický poslanec Václav Exner. Exner je pověstným a neoblomným stalinistou. A tak jeho přesvědčení nezmění ani ruce rudé od krve obětí systému, který se urputně snaží hájit.

Například prý neexistovala nezaměstnanost. To prý dnešní mladí ani nevědí, že se nemuseli strachovat o práci. Možná má snad i pravdu, že to dnešní třicátnici netuší. Jak to však bylo doopravdy to pan poslanec už nedodal.

V době komunistického Československa byla povinnost pracovat. Do občanského průkazu se dávalo razítko, kde dotyčný pracuje. Tehdejší Veřejná bezpečnost – komunistická policie tyto údaje kontrolovala poměrně obezřetně. Kdo měl v občanském průkaze razítko, že někde práci ukončil a zároveň neměl razítko, že opět někde začal pracovat zadělával si na problém.

Při dokončení studia se v řadě profesí rozdělovaly tzv. „umístěnky“. V praxi taková umístěnka znamenala, že vás strana a vláda vyslala pracovat tam, kam ona uznala za vhodné, a nabyla přesvědčení, že vás tam bude potřeba. Takže třeba čerstvý učitel z Olomouce nastupoval do Ostravy, lékař z Brna do Mostu. Nikdo se nikoho na nic neptal. Strana řekla a vykulený absolvent mašíroval.

Pracovní morálka byla děsivá. Sám si pamatuji z mých středoškolských brigád v zednické partě, že se pracovalo sotva polovinu pracovní doby. Zpravidla pracovní doba končila v půl třetí odpoledne. Běžné bylo, že práce byla ukončena již hodinu předem, následovala káva v šatně, rozbor následujících fotbalových utkání a patnáct minut před skončením pracovního dne se již začaly tvořit fronty pracujících před branou podniku, aby si mohli přesně v 14.30 „odpíchnout“ a jít domů. Takže toto dobré by chtěl pan Exner připomenout….

Vše bylo zaměřeno na výrobu. Heslem dne bylo vyrobit co nejvíce, lhostejno jestli bylo pro výrobky odbytiště. Dodnes se povídá v hanácké Litovli o tom, jako to tehdy bylo s výrobou gramofonů v tehdejší Tesle. Vyrábělo se a vyrábělo a sklady se plnily. Nikdo totiž tyto přístroje moc nechtěl.

S úsměvem na rtech sledoval tehdejší management firmy zprávy o počasí a těšil se až  přijde povodeň, v Moravských Benátkách běžná věc. Povodeň sklady narvané zbožím zaplavila a vedení firmy si mnulo ruce, že obdrží plnění od pojišťovny.

Je smutné, že téměř dvacet let od doby, kdy jsme komunistům „utnuli“ tipec je tu stále máme a stále jim ještě někdo dokáže věřit.