Nakonec jako v každé profesi. Jsou podnikatelé a "podnikatelé", obchodníci a "obchodníci", řemeslníci a "řemeslníci". Rozdíl je v tom, že učitelé pracuji s tak vzácným a křehkým "materiálem" jako jsou děti.
Říká se, že kdo nehoří, ten nezapálí. A učitel by měl hořet pořád a neustále. Měl by stále přicházet s něčím novým, děti by měly dychtit po informacích a těšit se, co zajímavého se v další hodině od svého kantora dovědí. Je to samozřejmě ideál. I učitel je jenom člověk, takže nehoří vždy a nezaujme vždycky. Nejhorší případ je ten, když učitel nehoří, dokonce ani nedoutná, ale uhasl.
Je třeba říci, že nikdy to neměli učitelé složitější, než v této době. Zároveň je však nutné zdůraznit, že nikdy neměli platy jako mají dnes. Průměrný plat učitele na základní škole je v zásadě na úrovni průměrného platu v ČR. Nastupující adept učitelského stavu dnes dostává plat dvacet tisíc korun. Počátkem milénia docházelo každoročně k zásadním platovým posunům, kdy se dá říct, že plat pedagogických pracovníků je dnes téměř dvojnásobný v porovnání se stavem před deseti lety. Průměrná mzda za toto období stejným tempem nerostla.
Je pravdou, že řada rodičů si plete školy s výchovnými institucemi, kde dětem má být poskytnuta jiná péče než, než z jejich charakteru plyne. Rodiče často míní, že jejich v některých případech velmi laxní přístup k výchově, či dokonce snad její úplnou absenci, má nahradit škola. Hluboce se mýlí. Výchova je a má být součástí péče v rodině. Škola má učit.
Učitel se tak ocitá v soukolí práce edukační, výchovné a administrativní. Reforma střídá reformu, přichází čas na reformovanou reformu, reformu reformované reformy až se blíží stadium deformy. Místo aby měl dost času věnovat se tomu, k čemu by jeho působení mělo přispívat, řeší problémy administrativní a problémy nedořešené v rodině, kdy děti nejsou vybaveny základními socializačními prvky.
Samozřejmě i dříve se něco podobného vyskytovalo. Ve většině případů však stačilo pozvat rodiče do školy a pořádek byl v rodině sjednán. Nyní je problémem již jen právě dostat rodiče do školy. Důvodem bývá vytíženost rodičů, ale častěji spíše jejich nezájem. V menšině tak nyní jsou děti, které vědí i tak triviální záležitosti, jako že dospělého mají zdravit, že slabším kamarádům je lépe pomáhat než je šikanovat a že když na sebe mohou pokřikovat na hřišti, že ve vyučovací hodině to prostě nejde.
Dostavuje se pak deziluze, kdy učitel omezí své působení na nezbytně nutnou míru, dle zásady, aby se děti alespoň nepozabíjely a aby nikdo nemohl říct, že látku dostatečně nevyložil. Kdysi oblíbené výjezdy na školní výlety a exkurze, kdy i učitel sám se těšil na chvíle se svou třídou mimo školu, se tak stávají noční můrou kantorů, kdy se vyjadřují, že "s těmi parchanty opustit školu je o ostudu a o kriminál". Tak se raději nikam nejezdí a nechodí, vždyť přece ti despráti si to nezaslouží a ani o nic takového nestojí.
Tato situace by měla být pro kantora momentem, kdy by měl své povolání opustit. Ničemu a nikomu neprospívá. Neumí se vyrovnat s těžkostmi, které mu současná doba připravila, rezignuje na podstatu své profese. Měl by uvolnit místo jiným, kteří hoří nebo alespoň ještě doutnají.
Vím, že tací stále ještě v učitelském stavu jsou.... Dětem k dnešnímu jejich svátku přeji právě jen takové.
