Feťáčká verbež? Nikoliv! Jen nastavené zrcadlo

V posledním měsíci se kolegové tomuto tématu poměrně zásadně věnovali. Proč ne. Je to závažné téma, které naši společnost trápí. Jejich pohledy mi však přišly příliš jednostranné. Feťáci nejsou mimozemšťané, ani přistěhovalci. Jsou to naše děti. Ve smyslu klasika: „ Špatná není mládež, ale vychovatelé“, by stálo za to podívat se na problematiku skrze nás. Skrze ty, kteří si myjeme ruce a děláme, že my nic. To ta feťácká verbež.

Nikdo se nenarodí jako feťák. Každé dítě se narodí s předpokladem, že bude prožívat láskou naplněné dětství, obklopeno něhou a pochopením svých rodičů. Že pro rodiče nebude nic tak důležité jako jeho potomek, že vše se v rodině podřídí prospěchu malého tvorečka. Že se vše podřídí tomu, aby rodiče svoje často v dnešní době vymodlené dítě, ochránili od všeho zlého. 

Neexistuje člověk, který by byl vůči nástrahám drogové závislosti imunní. Ovšem prostředí, ve kterém vyrůstá a žije by mělo naznačovat, který směr je správný a který nikoliv. A toto prostředí tvoří především rodina. Mezi rizikové faktory patří nefunkční rodina, nedostatečná rodičovská péče, nezajištěný pocit bezpečí, nezájem o potřeby dítěte, konflikty manželů, nedostatek času na výchovu, lhostejnost k výchově, Svou roli hraje i opačný extrém, kdy je rodičovská péče nadměrná, kdy je jeden z rodičů hyperprotektivní. 

Moderní euroatlantická společnost je charakteristická tím, že se snaží získat pro své vlastní požitky cokoliv, nemluvě o tom, že nic jí není svaté. Naše užívání drog je nastavením zrcadla naší civilizaci, je to obraz rubu této společnosti. Dokud se naše společnost nezmění, nemáme právo pohrdat našimi vlastními produkty, našimi závislými dětmi. Jsou to naše děti. A konají jen to, co my jim dovolíme, k čemu jim i třeba nepřímo ukážeme cestu.