Poslanci přijali předlohu, že tento typ dávek má podléhat exekuci v případě, že jejich příjemce dluží na nájemném, za pokuty či je v prodlení za jiné plnění. Předlohu považuji za projev nekompetence překladatelů.
Má kritika směrem k záměru však neplyne z ochrany dlužníka. Ale z ochrany ostatních občanů tohoto státu, kteří vytvářejí hodnoty, jsou ekonomicky aktivní a chovají se k sobě a společnosti odpovědně.
Předloha v zásadě neříká nic jiného, že když lidé, kteří jsou příjemci dávek v hmotné nouzi, ale i dávek jiných, které již dříve podléhaly exekuci, nasekají dluhy, tak my všichni, kteří jsme daňovými poplatníky, se na jejich dluhy složíme. Prostředky vyplácené na dávkách ve skutečnosti nespadly z nebe, nevyprodukovala je ani paní Řápková, ale my, občané České republiky.
Tento princip odmítám. Trvám na tom, že každý má své dluhy platit ze svého, nikoliv z toho, co mu jiní dají. Takové splácení je nejen demotivující, ale též nemorální. Jak k tomu přijdou ti z nás, kteří poctivě dlouhodobě pracují a když nějakým způsobem zanedbají své dluhy, nejsou jim kráceny z dávky, kterou nepobírají, ale z jejich vlastního příjmu, či je jim zabavován majetek?
Celé to na mne působí jako jedna z dalších her, kdy se tentokrát lobby exekutorů snaží zjednodušit si svou práci a přijít si k penězům snadněji. V konečném důsledku to budou právě oni, kteří na takovém opatření budou profitovat a budou se nám smát, jak jim rostou konta krmená z našeho společného.
Nejsem právník. Fundovaný diskutér jistě najde dost důvodů, aby mou následující tezi rozsekal na padrť. Berte prosim tedy můj návrh řešení skutečně jako laický pohled, a z toho pohledu při dobré vůli snad realizovatelný.
Existuje trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Možná by stačilo doplnit text tohoto paragrafu trestního zákona tak, že tohoto trestného činu se dopouští i ten, který nereaguje na výzvy a dlouhodobě neplní své závazky plynoucí z dluhu vůči státu, ale i právnickým a fyzickým osobám, které byly úředně a soudně uznány.
Pokud jde o trest, navrhoval bych veřejně prospěšné práce, kdy by výše dluhu byla ohodnocena počtem hodin k odpracování, kde by pro tento výpočet sloužila minimální mzda. Takto získaný počet hodin k odpracování by byl navýšen o dvacet procent. V případě, že dotyčný by se k výkonu práce nedostavil, změnil by se tento trest na odnětí svobody, kdy za každý neodpracovaný den - osm hodin - by byl nucen dlužník pobýt deset dnů ve vězení, kde by samozřejmě opět měl povinnost pracovat. Výsledek jeho práce, jeho finanční vyjádření, by se rozdělil mezi věřitele a stát, kterému by zůstalo oněch dvacet procet, o kterých píší výše, jako úhrada nákladů spojených se soudním řízením a pobytem v káznici.
Možnost, v tomto případě spíše povinnost, si svůj dluh odpracovat považuji za lepší, než dluhy některých sanovat ze sociálních dávek, tedy z prostředků daňového poplatníka. Komu z nás ostatní splatí dluhy?
