Džungle před tabulí aneb kdo je vinen?

Autorita učitelů ve školách klesá. Agresivita dětí naopak roste. Zatím se však v našich školách nestřílí jako v USA. Nebezpečí, že bychom se do takové situace reálně mohli časem dostat tu bezpochyby je. Není to otázka zítřka, ale rozhodně stojí za to se nad tím již dnes zamýšlet.

Problémem je, kde stanovit průnik mezi autoritativním školstvím, které vyžaduje poslušnost a premisivním, které podporuje svobodné myšlení žáka, jeho kreativitu a tresty v podstatě zavrhuje. Oficiálně naše školství směřuje k premisi. Ovšem ani děti, z důvodu výchovy v rodině, ani učitelé vinou své průpravy nejsou na tento posun připraveni. Naše školství se stává svobodomyslným, ale se starými požadavky a nároky na poslušnost, kterou je ovšem premisivní školství  schopno zajistit stále méně a méně. Na druhou stranu, má-li být škola mimo jiné i přípravou na život, je třeba dítě vést k tomu, že celý život stojíme tváří v tvář autoritám. A ty je třeba do jisté míry respektovat i za okolnosti, že si ji nevážíme. 

Učitelé nemají příliš možností jak děti trestat. Poznámky a snížené známky z chování nemají prakticky žádný účinek. Jasné je i to, že vyžadovat autoritu z důvodu svého postavení, to je už dnes směšné. Autorita může být vybudována na skutečném respektu a děti jsou ještě stále schopné ho mít. Ovšem již jen pohledem na učitelské platy zjistíte, proč je ve školách skutečných charismatických osobností tak málo. Dalším problémem je věková struktura učitelské veřejnosti a též zastoupení pohlaví v této profesní skupině.   

„Pár pohlavků ve starorakouských školách plnilo ohromně terapeutickou funkci“ míní jeden z našich předních psychologů. To, že mezi neškodným a účinným pohlavkem a šikanou ze strany učitele je velmi neostrá hranice, spělo k zákazu tělesných trestů ve školách. Jsou však k dispozici i jiné tresty, něco jako veřejně prospěšné práce. Není od věci malého neposluchu nechat uklidit školu, vynést koše nebo něco podobného. Mělo by to být něco takového, co by dítě přivedlo k tomu, jak život doopravdy vypadá a co se od nich, až budou velké, bude očekávat.  

Jednou z příčin agrese obecně, je frustrace. Pouhým porovnáním životních příběhů dnešních dětí zjistíme, že Maslow hierarchie potřeb dostává často na frak již ve svém druhém stupni, a to pocitu bezpečí, ve třetím stupni, v oblasti lásky je problém již velmi častý. Dnešním dětem též velmi chybí smysluplné trávení volného času. Jistě každý z vás zaznamenal, že pokud má dítě svůj čas naplněn sportem, hudebkou či výtvarkou a jinými zájmovými aktivitami, dochází u nich k patologickým jevům zřetelně méně, než u dětí s s tzv. syndromem prázdného bytu, kdy děti sedí na zábradlí s klíčem od bytu na krku a přemýšlejí, kde by šlo co provádět.    

Dalším problémem je dnešní vnímání tzv otcovské role. Kdysi měl tatínek doma krejčovství a děti viděly otce při každodenní práci a často mu musely i ve velmi útlém věku pomáhat. Dítě se mohlo se svým otcem identifikovat, což je velmi důležité pro vrůstání do společnosti a přípravu pro svoji další roli. Tento mechanismus zcela vymizel. Tím vymizel i jeden vážný důvod, proč si otce vážit. S tím dnes těžko něco uděláme, děti nemohou být přítomny tomu, jako tatínek obchoduje na burze.

Velkou chybou, které se rodiče dopouštějí je fakt, že své ratolesti okrádají o čas. Dítě netouží po motorce, ale touží po tom, aby si s ním a případně i tou motorkou někdo hrál. Motorka sama nestačí, nestačí ani říct – jdi si hrát. To je to nejhorší, co může dítě vůbec v útlém věku slyšet. Rodiče často děti uplácejí nejnovějšími hračkami a drahou elektronikou. Má to být asi nějaký úplatek či naopak pozornost, že chápou, že se svému dítěti nevěnují tak, jak by bylo potřeba. Tím ovšem u ratolesti vzniká falešný pocit, že potřeby lze uspokojit hned. Nemít schopnost odložit své potřeby je jedním ze základních pilířů drogové závislosti. Vzniká pocit, že mohu mít vše teď a hned. Později tedy i sex hned – nakonec holky to chtějí taky, hmotné potřeby hned – rodiče koupí co potřebuji, aby ode mne měli pokoj.  Dokázat odložit uspokojení svých potřeb je přitom základem monogamie a určité askeze, která je nutná k tomu, abych se mohl pohybovat v této společnosti. Tohle mladí lidé neumějí... 

Věnujme tedy svým dětem tolik času, kolik jen můžeme a vyvolejme na patřičná místa takový tlak, aby se naše školství, počínaje vzděláváním pedagogů, změnilo a vyhovovalo současným podmínkám společnosti.