Naprosto záměrně jsem se v době, kdy se téměř každý vyjadřoval držel ústa. Tedy spíše klávesnici. S odstupem necelého měsíce snad mám co říct.
Skon prezidenta republiky Václava Havla a vše, co se kolem něho dělo je jistě možné považovat za jakýsi pomyslný barometr stavu české společnosti. Co nám ukazuje?
Především to, že není tak úplně pravdou, že prezident republiky Václav Havel byl uznávaným především ve světě a doma že nebyl tak úplně prorokem. Byl prorokem. Přes chyby, kterých se dopustil jako každý jiný smrtelník, jeho smrt vyvolala nehrané a upřimné hnutí mysli obrovské masy občanů tohoto státu, kteří i díky Václavu Havlovi žijí ve svobodnější společnosti, než jakou byla "česká kotlina" před jeho nástupem do úřadu prezidenta.
Spontánní projevy úcty, piety, respektu a pokory vůči státníkovi formátu prezidenta republiky Václava Havla nebylo možné hrát. Proč by to kdokoliv dělal. Nic takového nebylo ani povinné nebo snad i pod pohrůžkou internace v lágru jako u soudruhů v Korejské lidově demokratické republice. Občané v nemalém počtu cítili jako slušnost se takto projevit při vědomí, že odešel někdo, komu právem mají být za co vděčni.
Nejsem přesvědčen, jak někteří tvrdí, že šlo o "mediální masáž" či že se množství informací o prezidentu Václavu Havlovi a věcech týkajících se jeho úmrtí přehánělo, že se to přehánělo s truchlením či státním smutkem. Ano, vždy se najdou horlivci, kteří neznají míru. Například v našem městě nařídili i vypnout velmi vkusně a decentně svítící vánoční stromeček na náměstí v době státního smutku. Takové počínání však nemá nic společného s pietou směrem k prezidentu republiky Václavu Havlovi. Takové počání spíše hovoří o nedostatku soudnosti a vykazuje neschopnost svéprávně odhadnout co je a co nikoliv tak nějak "přes čáru". Podobné výstřelky nesouvísí s úmrtím prezidenta republiky Václava Havla. Horlivci budou horliví vždy a za všech okolností, zvláště když naznají, že něco takového jim přinese profit. Přinese. Někdy ovšem zcela opačný, než původně zamýšleli.
Rozloučení s prezidentem republiky Václavem Havlem bylo naprosto adekvátní významu jeho osobnosti. Za posledních dvacet let se u nás neobjevil nikdo a ani v současné době zde nikoho takového nevidím, kdo by se svým významem mohl Václavu Havlovi rovnat. Proto veškeré pocty, které mu byly vzdány považuji za úměrné a patřičné.
Pokud jsem psal o barometru české společnosti je zapotřebí i připomenout, že se našli i tací, kteří ani ve dnech bezprostředně po úmtí prezidenta republiky Václava Havla nedokázali alespoň mlčet. Našli se tací, kteří to nedokázali ani v den pohřbu a měli potřebu na prezidetna republiky Václava Havla kydat tuny hnoje. Ono se to vlastně dnes již může. V době, kdy Václav Havel bojoval proti komunistkému zlu mlčeli. Tenkrát se to nesmělo.....
Nyní, když prezident Václav Havel je na věčnosti, tak musíme sami prosazovat, že pravda a láska skutečně zvítězí na lží a nenávistí. A ti ostatní? Ať klidně chystají vidle a nové kupky hnoje, dnes se to skutečně smí i díky panu Havlovi. Nicméně poznáme je podle pachu hnoje, to ze sebe prostě nesmyjí...
Závěrem považuji za důležité poděkovat Václavu Klausovi a jeho spolupracovníkům za organizaci důstojného rozloučení s prezidentem republiky Václavem Havlem. Osobně si velmi vážím jeho schopnosti se povznést nad letité neshody, kterou projevil při smutečních projevech.
