Co je tvoje, to je moje, co je naše, to je moje

Zdá se, že někteří pořád ještě nepochopili, že jakési globální společno bylo nahrazeno globálním privátnem. Zdá se, že těžko nesou, že ne vše je jaksi po socialisticku všech a zároveň nikoho.

Jsou stále mezi námi. Ti, kteří dříve, v době zlatých časů jednoty komunistické strany a diktátu dělnické třídy, určovali kdo, kde, kdy, co a za kolik. Mají ovšem problém, doba se změnila a oni neurčují nic. Respektive maximálně to, co každý jiný. A s tím se těžko smiřují. Tak se pokoušejí alespoň občas, zpravidla pod vlivem zelené či rumu, vystrčit růžky a vyzkoušet, jestli jejich vliv a moc ještě přece jen nebude fungovat.

Celý minulý týden jsem pobýval na naší nově otevřené táborové základně. Slíbil jsem správcové, že první týden provozu tu budu, zejména proto, abych ji pomohl tak nějak obstarat rutinu při chodu objektu. První prázdninový týden tu trávili mladí horolezci z České Lípy. Pohoda, klídek, dětský smích. Tak to má v prázdninové dny být.

Táborovou základnu nám přikleplo město, náš zřizovatel. K tomu přidalo patřičný obnos na rekonstrukci budovy bývalé mateřské školy tak, aby vyhovovala novému účelu, požadavkům hygienickým, požárním a bezpečnostním. Obdrželi jsme od zřizovatele též prostředky na nové vybavení objektu, něco jsme přidali z benefičních akcí, které jsme za tímto účelem pořádali.

Budova v malé vesničce začala po čtyřech letech prázdnoty a chátrání opět žít, žít dětským smíchem a jekotem. Vytvořili jsme tak též jediné pracovní místo v obci a začali spolupracovat s jedinou organizací, která zde funguje, místními hasiči. S těmi máme v plánu uskutečnit řadu akcí pro místní děti i dospělé a sami hodláme v době mimo prázdniny v budově organizovat nejrůznější volnočasové aktivity pro místní děti, ale i dospělé.

Jsou právě však tací, kterým se nějak nezdá, že na to vše nemají žádný vliv a nezdá se jim, že se něco děje v „jejich“ škole, která ovšem nikdy jejich nebyla, už jen proto, že nebyla postavena v akci Z, ale za císaře pána. Jistý místní občan se tedy rozhodl, že vyzkouší jak je i v této době důležitý a v půl jedenácté v noci buší na dveře. Jdu mu otevřít a překvapí mne již první jeho otázka, co že se to tu děje. Slušně se ho zeptám, kdo, že je a jestli považuje za normální bušit někomu v tuto hodinu na dveře. Nepředstavil se mi, jen pořád opakoval, že je zvláštní, že on nic neví o tom, že by tu měl být nějaký tábor, že se svítí v celé budově a kdo to prý bude platit. Ujistil jsem ho, že on to platit nebude, a že kdyby sledoval místní tisk, tak že by jistě zaznamenal, že budova po několika letech, kdy v ní byla tma, bude zase v době, kdy je to třeba svítit. Pokoušel jsem se mu i vysvětlit, že jelikož se děti zrovna chystají do postele a pohybují se mezi pokoji, koupelnou a wc, nepovažuji nic podivného na tom, že se v budově svítí. Mlel pořád svou, obec o tom prý také nic neví. Opáčil jsem s tím, že obec patří k městu, které jako vlastník budovy, budovu na nás převedlo a na základě našich záměrů nám poskytlo prostředky na rekonstrukci a vybavení, tedy je se vším seznámeno. Ani toto nebyl pro dotyčného argument, vše prý ověří u starostky.

Druhý den jsem od jiných místních občanů zjistil, že se jedná o jistého pána, který sloužil u dřívější VB a zároveň Stb, odtud však byl po listopadu vyhozen a aby nebyl tak moc škodný, byl mu přiznán invalidní důchod. Místní mi i potvrdili, že se těžko smiřuje s tím, že nic není již dnes dle něho, že jeho vliv není již pražádný.

Jen mi stále nejde do hlavy, jak si někdo může dovolit v noci bušit na cizí objekt s tím, že ho zajímá co se tam děje. Nebo nás příště přijde zatknout pro podvracení republiky?