Český zaměstnanec by se v zahraniční konkurenci prý těžko uplatnil

Toto tvrzení vychází ze šetření, které realizovala VŠE a spolupracovala na něm s vedením 252 českých firem. Dvě třetiny podniků přitom uvedly, že pouze jednotliví pracovníci by se směle mohli postavit konkurenci kolegů v zahraničí a uspět. Čtyři procenta podniků uvedla, že jejich zaměstnanci nejsou schopni konkurence vůbec. Váš názor může být rozdílný, mé zkušenosti však tuto tezi podporují.

Za několik posledních let jsem si bohužel vytvořil prototyp typického českého zaměstnance. Bohužel, jen málokdy se setkávám s tím, že by potencionální uchazeč z tohoto vzorce vybočoval, a pokud vůbec, tak jen v jednotlivostech.

Český zaměstnanec zpravidla hledá zaměstnání, nikoliv práci. Pro zaměstnance je často rozhodující množství práce, delegovaná odpovědnost. Čím jsou tyto hodnoty menší, tím je místo pro zaměstnance atraktivnější. Menší množství práce a minimum odpovědnosti ovšem tento zaměstnanec není schopen promítnout do výše mzdy.

Českého zaměstnance často zajímají především výhody, které z pracovního poměru ve společnosti vyplývají a mzdová úroveň. Samotná náplň práce, možnosti vzdělávání a získávání zkušeností považují za podružné.

Zaměstnanci často chybí i náznaky loajality vůči firmě kde pracuje. Nepovažuje za nefér sdělovaní interních firemních informací nežádoucím a to včetně konkurence, nepovažuje za nevhodné práci ve vedlejším pracovním poměru pro konkurenční společnost či ve stejném oboru jako je předmět činnosti zaměstnavatele. Neumí za společnost a výrobky či služby, které společnost nabízí tzv „dýchat“. Nepovažuje za účelné sám si rozšiřovat přehled o těchto výrobcích a službách, svůj rozhled omezuje na nezbytně nutnou úroveň odpovídající jeho pozici.

Vzděláváni v oboru je pro něho často přítěž, kterou jej chce, dle něho, zaměstnavatel vmanipulovat do nových pracovních úkolů a vyšší odpovědnosti. Vyžaduje přesné a doslovné plnění zákonných norem ze strany zaměstnavatele, nárokuje všechny pozitiva, která z pracovního poměru vyplývají, ovšem sám často není schopen dodržovat základní míru pracovní kázně a jeho povinností vyplývajících ze smluvního vztahu.

Jen několik perliček z praxe. Zaměstnankyni nepřišlo nic divného na tom, že se svým dítětem, na pracovišti, v pracovní době dělá úkoly do školy. Prý co je na tom špatného, když zrovna měla volno. Jiné zaměstnankyni nepřišlo nevhodné jednat na pracovišti a v pracovní době s dealerem kosmetických prostředků, které nakupovala pro vlastní potřebu. Další nepřipadá podivné, využívat služební telefon pro soukromé účely do takové míry, že téměř hodinu z pracovní doby protelefonovala na náklady zaměstnavatele. Další pracovnici přišlo nespravedlivé, když obdržela tzv. „áčko“ za to, že místo semináře, který ji zaměstnavatel zaplatil, odjela bez jeho vědomí na soukromou oslavu. Znám i zaměstnance, kterému nepřišlo nic podivného na tom, když klienta posílal sám ke konkurenci přesto, že společnost, kde pracoval nabízela identickou službu. Mohl bych pokračovat.

Vím o jedné školské organizaci, kde její ředitelka již naprosto rezignovala na české zaměstnance. Zaměstnává Slováky, Ukrajince, Bulhary a Rumuny. A světe div se, průměrný plat těchto zaměstnanců je 35 000 Kč, ve školské organizaci. A to jen proto, že makají a jejich práce zaměstnavateli přináší peníze. A jsou za tuto možnost seberealizace a dobrého výdělku vděčni.