Bezdomovce prostě neberu…..

Lidé bez střechy nad hlavou, často bez jakéhokoliv oficiálního příjmu. Shromažďují se tam, kde je teplo a kde může občas něco z někoho kápnout. Někdy snad bojují o holé přežití.

Do podobné situace se může dostat kdokoliv z nás. Někteří se také určitě již dostali. Záleží na vůli, jak se situací poprat. Jsem přesvědčen, že velká většina bezdomovců je však se svým údělem v zásadě spokojena. Zřejmě jim imponuje jistá dobrodružnost jejich života, volnost a svoboda a nehodlají na tom celkem nic měnit. 

Počátkem devadesátých let, v době rozporuplné a rozsáhlé amnestie Václava Havla, jsem si na nádražním záchodku všimnul u radiátoru choulícího se muže. Venku jsem se s ním pak dal do řeči. Jednalo se o muže, který právě díky uvedenému kroku pana Havla získal původně zapovězenou svobodu zpět. Ale neměl se kam vrátit. Před nástupem do vězení bydlel prý s družkou, která si ovšem již života zařídila jinak.  

Bylo mi ho líto. Neměl kam jít, neměl kde spát, neměl co jíst. Hlavou mi projela asociace na nedávný rozhovor se známou, která se mi svěřila, že potřebuje nutně několik zaměstnanců do zemědělského provozu a že dokonce disponuje i ubytovnou. Podal jsem onomu muži tuto informaci a nabídl mu tak alespoň něco do začátku, alespoň provizorní řešení, než bude lépe.  

Vyložil jsem mu o jakou práci se jedná, předal kontakt na známou. Muž však viděl zásadní problém, nemá prý peníze, aby se do svého možná budoucího pracoviště dopravil. Obec, kde mohl najít zaměstnání byla vzdálena dvacet kilometrů, neváhal jsem tedy a dal mu peníze na vlak. Měl jsem z toho všeho dobrý pocit, že jsem snad někomu pomohl a udělal dobrý skutek. Pozval jsem ho do nádražní restaurace i na pivo a gulášek.  

Po nějaké době jsem známou potkal. Zeptal jsem se, zda se dotyčný u ní hlásil a zda u nich pracuje. O ničem nevěděla, nikdo takový se u nich o práci nezajímal. A jsme doma. Jsem přesvědčen, že většina bezdomovců nehledá pomoc, jakou my bychom snad i rádi nabídli. Hledají spíše nějakou tu kačku na pivo, pokud jim dáte kus chleba či rohlíku, přílišné vděčnosti se nedočkáte a pokud nabídnete práci, to už vůbec ne.  

Po tomto zážitku jsem se zařekl, že žádnému bezdomovci již nikdy nevěnuji ani korunu.  Držím se toho dodnes, i když od té události uplynulo téměř dvacet let.