„Adiďaš? Mame! Najk? Taky mame!“

Nemám zhola nic proti vietnamské komunitě. Žijí si svým životem, postupně se asimilují do naší většiny. Pracují a dřou, jestli poctivě, toť právě ona otázka.

V pravidelných intervalech médii problesknou zprávy, že celníci si vyšplápli na tu, či onu tržnici, v úmyslu utnout těmto milým lidem trošku tipec. To je zajisté chválihodné, podmínky pro prodej jsou nastveny a měly by platit pro všechny stejně.

Po každé takové akci se pracovníci celní správy chlubí, kolik oblečení, bot a dalšího zboží, které se honosí některou z věhlasých značek, aniž by s ní mělo cokoliv společného, zabavili. Jsou to v hmotnostních jednotkách tuny. Neznalý občan bys se mohl domnívat, že takový zásah odhalí padělky, vietnamští prodejci se poučí, že takto se to nedělá, vidíce zvednutý prst se polepší.

Smutné je to, že to co se podaří zachytit je jen pouhou kapkou v moři tohoto byznysu. Prodejci se těchto „velkých“ zásahů vůbec nebojí. Nebojí se ničeho. Důkazem mohou být tržnice v blízkosti německých a rakouských hranic. Vystavené zboží se hemží logy zavedených výrobců, cena zajímavá, kvalita nevalná. Všichni vědí, jak to je. Prodejce se tváří, že prodává Lacoste, ale ví, že to Lacoste není. Kupující se tváří, že nakupuje Lacoste, ovšem ví, že tričko s touto značkou nemá nic společného. Celníci občas udělají šťáru, zajistí, aby se o ní hodně psalo v médiích, jako aby se neřeklo, že se nic neděje. Všichni jsou tedy spokojeni.

Vietnamce při práci jen namátkou někdo vyruší, zákazník je spokojený, že má tričko Lacoste za „dvěstěpade“, celníci občas „šťournou“ a občan si pochvaluje, jak bdělé jsou naše orgány. Asijští prodejci si v klidu prodávají.

Nejvíce spokojeni zřejmě jsou ti, se kterými se vietnamčstí prodejci dělí o takto vydělané korunky. To, že toto zboží může být v klídku a pohodě vystaveno, nabízeno a prodáváno, prostě něco stojí. Kdyby to tak nebylo, bylo by toto zboží maximálně k dispozici tak nějak „pod pultem“ pro konkrétního zájemce. Ovšem kdo je ten „někdo“?

Vzpomínám si na množství případů, kdy německá policie v polovině devadesátých let na německém území provokativně a konspiračně oslovovala české mladé lidi, aby do Čech provezli přes hranice drogy. Za to jim bylo slíbeno 500 marek. Na hranicích už ovšem na ně čekalo policejní komando a zveřejněné policejní statistiky svědčily o akceschopnosti německé policie s tímto neduhem.

V případě asijských prodejců to asi nebude nepodobné.