Nevím...

Je mi divně, mám neurčitou náladu, kašel, bolí mě v krku a chraptím jako vysloužilý rocker.

A proč to sem píšu? Nevím. A j ánemám ráda, když něco nevím.

Uvnitř cítím jakýsi smutek. Proč? To já nevím...

Možná je to návratem vzpomínek, u kterých jsem doufala, že se nevrátí. Vzpomínky jsou mrchy. Ale možná taky ne.

Nevím proč to sem píšu, proč to svěřuji lidem, kterým do toho nic není a které to beztak ani nezajímá. Já prostě v tuto chvíli nic nevím.

V hlavě se mi promítají různé obrázky a já je nedokážu časově zařadit. Jsou zmatené, ale mají jedno společné. Nějakou krizi. Proč se to děje? Nevím...

Možná už se opakuju, možná už někdo přestal znechuceně číst tento článek. Není to nic, co by se sem obvykle psala. Nepíšu o politice, neobjevilo se tu dosud jméno Švejnar, Klaus, Paroubek, Topolánek... Nepíšu o problémech společnosti, nepíšu o sportu. Prostě mám divnou náladu a potřebuju se vypsat. Normálně si nechávám své pocity pro sebe a nesvěřuji se s nimi nikomu a nevím, proč to teď dělám. Asi je už nedokážu dusit v sobě a musím se o ně podělit.

Omlouvám se všem, kterým jsem ubrala několik minut života, omlouvám se všem, kterým jsem otrávila moment, kterým jsem zkazila den...

A proč se vlastně omlouvám?

Nevím...