Relativní ženská

Být ženou je relativní - tedy, tím nemyslím, že mám nějaké spády ke změně pohlaví, spíš je řeč o vztahu světa, okolí, mužských k osobám, které jsou shodou okolností součástí té "slabší" (haha) poloviny lidstva. Důkazem budiž mé velmi čerstvé a nedávné zážitky.  

Za posledních pár dní jsem prošla stavy, které by se daly označit na jedné straně za vyloženě feministické a straně druhé ... je vlastně něco jako opak feminismu? Prostě z pozice samostané (čti nikde nikdo), soběstačné (čti musíš si to udělat sama) a tedy emancipované ženy do pozice flirtující, obletované, lichotkami zahrnované koketky. Upřímně řečeno, užila jsem si obojí.

Letní víkendy jsou pro mě posledních pár let náročné, protože součástí mé práce je jezdit na akce, které nějakým způsobem zaštiťuji. Festivaly, koncerty, motosrazy a tak dále. Ten uplynulý nebyl výjimkou. K tomu mě ještě čekali oslavy narozenin mojí drahé máti a poměrně dlouhé cesty autem po vlastech moravských.

Maminku jsem chtěla vytáhnout do lepší stylové restaurace a tak jsem se k tomu patřičně i oblékla. Mým oblíbeným módním doplňkem je velký výstřih, protože dekolt je něco, co mám na sobě opravdu ráda. A dle reakcí okolí proti tomu většina lidí ani nic nenamítá, zhruba polovina jich potom vyloženě souhlasí. Prolamuje ledy a dokáže s lecčím pomoct. Používám dekolt místo svalů :) (všimněte si - ne místo mozku!). K tomu sukýnku a dámička byla na světě. Hned po slavnostním obědě jsem ale navlékla oblečení a obutí praktičtější pro open air akce. Džíny, pantofle - výstřih zůstal, tak nějak už ke mně patří. A vyrazila směr Moravský kras. V tu chvíli nastala první změna. Za volantem se projevila ta Jekyll-Hydeovská stránka mé osoby, můžu to taky přičítat genům, protože v tomhle jsem celý táta. "Kreténe, kam to jedeš???!!", "Neumíš dávat blinkr, huso!?!", "Pohni, panebože jeď už, to čekáš až zahřmí??!" ... většina téhle slovní kopané se naštěstí odehrává v mé hlavě, ale když jsem v autě sama, tak si ráda zanadávám pěkně od plic a nahlas. Nepatřím k agresivním řidičům, já si to vyřeším takhle slovně. A že bylo na koho nadávat: sváteční jezdci, rodinky na cestě na dovolenou v narvaných autech.... sodoma gomora. 

Přijedu na místo, prohádám se přes bránu (pořád ve feministickém módu) a ve chvíli, kdy vystoupím z auta a potkám prvního kamaráda motorkáře jihnu a je zpátky dámička. Nebo spíš koketka. Podotýkám, že moji známi a kamarádi motorkáři (pár už jich mám a jsem na to hrdá) patří k sortě drsňáků na velkých, ale za to pomalejších strojích, s tetováním, fousy jak krakonoš, koženými vestami, bundami, nášivkami atd.. Zkrátka žádní silničáři, ale poctivý chopperáci. Takoví ti, co se jich v temné uličce leknete tak, že si doma musíte měnit spodní prádlo. V reálu jsou to ovšem parádni chlapi, se kterýma je sranda a dobře se s nimi pije. V jejich případě mi nevadí narážky a flirtování, ba naopak. Být zapřísáhlou zastánkyní rovnoprávnosti pohlaví, tak mě na místě trefí šlak. Ale já jsem realistka, užívám si daného momentu a od těch historek, co mi povídají, si osekávám cca 65% a dostávám se ke skutečnosti. Pochválí mi výstřih, zalichotí, že jsem nějaká zhublá, a já jihnu a taju. A bavím se. Hra je otevřená, já vím, o co jim jde a oni vědí, že já to vím. A já už nejsem ani mladá ani naivní, takže hraju s nimi, ale hlavu si zamotat nenechám. 

Po vydařeném večírku, pár hodinách spánku a stále ještě v dobré náladě se vracím zpátky do města.  Čeká mě ještě jeden výlet. Směr Ostrava, prohodit služební auta. Cesta jen pro cestu, za žádným dalším účelem. Což na náladě nepřidá. Do toho prahne sluníčko a člověk se v autě za chvilku vaří, jak v papinově hrnci. Do Ostravy přijíždím v době, kdy se po silnicích a ulicích pohybuje velké množství mužské populace. Když mi ale u auta, pro které jsem přijela, praskne guma, tak se kupodivu ani jeden chlap nedívá mým směrem a nemá se k pomoci. Tak se tam s tím morduju, úplně poprvé, špinavá jak profesionál z pneuservisu, a moje feministická stránka je zpátky ve hře. "Kde jsou, když je člověk potřebuje?? Chlapi zatracení." proklínám celé mužské plémě a utahuju šrouby na nasazené rezervě. Na dálnici potom zanadávám na pár neuvěřitelně bezohledných řidičů, kamionů i osobáků, kteří předjíždí, kde nemají, jedou jako prasata a tlačí se mi na zadek nebo zapomněli, na co je taková ta páčka vlevo na volantu - pánové, to je BLINKR, zkuste ho někdy použít. Všechno samozřejmě chlapi. Doma se ještě poperu s vodoinstalačními potíži a přivrtám kus poličky ke stěně.

A teď si říkám, jak to se mnou vlastně je. Jak je to s většinou ostatních nezadaných žen a holek v mém věku. Jsme romantické koketky nebo nezávislé tvrďačky? Na chlapi většinou nadáváme, skoro všechno si dokážeme zařídit i bez nich a mnohdy i líp. A přece, když přijde na věc, a takový mužský (ne kluk, ale dospělý chlap) uhodí na tu správnou strunu, tak se nám podlamují kolena a v očích nám tančí jiskřičky.  To bude asi genetika nebo chemie. Prostě nějaká vyšší moc. A proti té, jak známo, nejde bojovat.