Perfektní večírek, horší ráno

Tak tenhle večírek se tedy vydařil. Když jsem na akci, která začala už někdy odpoledne, přišla až po deváté večer, tak jsem měla pocit, že ti, co to stihli dřív, mají přeci jen náskok. Člověk si připadá až moc střízlivý, když jsou kolem vás všichni rozjuchaní.

Ošívala jsem se jenom při představě, že tam strávím dalších 10 minut a málem jsem už brala do zaječích. Taková noční procházka po městě má taky své kouzlo. Nakonec jsem ale za přispění několika kamarádů a několika panáků byla uvedena do stavu shodného s 50% mého okolí. Tedy – lehce ovíněná, uvolněná, ale zatím se nepotácející ani nezvracející v křoví. Díky bohu za tu zázračnou záklopku, která mě před tímhle ochraňuje už pár let.

Večírek se vyvíjí dobře, přesun pod střechu, další známí. Na některých akcích se člověk prostě cítí jako ryba ve vodě. Kolem lidi podobné krevní skupiny i generace, všechno v klidu a pohodě. Ve 4 ráno si říkám, že už bych možná měla jet domů. Jsem rozmazlené městské dítě, takže po pár set metrech chytám taxíka a o půl páté padám do postele. Z minula poučená chystám rovnou i pořádnou láhev s vodou a otvírám okno. Venku je teplo a začíná svítat. Jo slušný holky chodí domů za světla.

Kolem osmé se budím a zjišťuju, že je přeci jen lepší se ještě moc nehýbat. V puse jak v polepšovně, toho světla je nějak moc. Že bych si vzala do postele sluneční brýle? No to už by bylo hodně dekadentní. Opatrně změním polohu, otočím se ke zdi a spím dál. Po půl hodině sladkého snění najednou rachot jako blázen. Aááá ... koukám, že zedníci, co nám spravují fasádu se zrovna dostali k mému oknu do ložnice. Tak tohle bude výživné. Hodinu a půl vyvrtávají díru za dírou a do nich zatloukají cosi. Nejspíš to má zajistit, aby to později nevlhlo. No v téhle chvíli je mi to srdečně jedno. To by jeden nevěřil, že se dá i v takovémhle randálu spát.

A permoníci buší a buší a buší… a do toho ti zedníci. V deset dopoledne najednou zazvoní telefon. Já zapomněla na rodinný oběd, sakra. Sprcha bude nutná. Po trase dveře-postel sbírám poházené oblečení a protože smrdí, jakoby celou noc leželi v hodně používaném popelníku, tak ho stejně většina končí v koši na prádlo. Nakonec se vyštrachám z bytu a příjemnou pomalejší procházkou to stíhám jakž takž včas na rodinnou sešlost. Maminka mi slíbila, že kromě oběda se taky bude podávat ticho a to, jak známo, léčí. Stejně jako domácí strava, taky dokonalost sama na lehce koconoidní stav. Dokonce i to ticho se konalo, v rámci možností.

A taky mám pocit, že si s tou lehkou migrénou dokážu pěkně popřemýšlet. Třeba o tom, že příště bych měla jít přeci jen o něco dřív do postele. Tohle prostě k večírku patří, to ráno, dopoledne a den po něm. A nestěžuju si, je to prostě něco za něco.