Papíry pro blondýnu

Pokud sedáte pravidelně nebo alespoň občas za volant, tak to určitě znáte - autoškola, první samostatná jízda s čerstvým řidičákem, radost z nově nabyté svobody. 

Bylo mi zhruba 23, když jsem zjistila, že už řidičák opravdu potřebuji. Co se týče dovedností, tak jsem si říkala, že by to nemuselo být nejhorší. Mám na to geny. Bohužel část jich je od mojí drahé máti, která brázdí jihomoravské silnice v Renaultu 5, důvěrně přezdívaném Citrón. Většinou ji poznáte tak, že má při 70ti kilometrové rychlosti smrt v očích a obvykle ji následuje kolona více či méně rozčílených řidičů. Oproti tomu její otec, můj děda, býval profesionálním řidičem a to ještě u Hasičů, tzn. jezdil rychle a s houkačkou.

Před první jízdou jsem zapřísahala svého instruktora, abychom si to vyzkoušeli napřed někde na parkovišti. On mi to odkýval a během půl hodiny už jsme frčeli na nejfrekventovanější části brněnského městského okruhu v plném provozu. Po první jízdě mi oznámil, že to bude dobrý, že nejsem úplně tupá, což člověka potěší, že?

Autoškola stála za to. Zkusila jsem si jízdu na ledě ve svahu a v superúzkých uličkách, celý život (skoro) mi proběhl před očima, když jsem se řítila smrtící rychlostí 80 km/h po přivaděči a zjistila jsem, že jsem se zapomněla připoutat a nakonec jsem zvládla i ty závěrečné testy a jízdy. Jízdu sice až na podruhé a za lehkého harašení magistrátního úředníka (dělal si ze mě srandu a chtěl pozvat na kafe, tak si nemyslete, že se dělo bůhví co), ale papíry jsem dostala.

Od té doby už jsem toho taky dost nařídila, ale pořád se považuji za začátečníka. Při první jízdě se služebním vozem (cesta do pneuservisu na výměnu zimních gum a zpět), se mi podařilo nevejít se do nově natřených modrých vrat. Ten modrý pruh nad blatníkem je pořád trošku vidět. A to jsem se samozřejmě spletla a měla jsem zamířit do těch sousedních, širokých a řádně otlučených vrat. Jinak žádné tragédie, řidička zodpovědná, v rámci zákonných limitů ČR se pohybující a povinné ručení platící. Až na loňské září. Jela jsem do Ostravy, pracovně, byla jsem unavená, trochu nachlazená. Bylo pěkně, sucho, pohodička a já se kousek za Olomoucí rozhodla, že si zajedu do lesa na houby. To rozhodnutí asi muselo být nějak podvědomé, protože jsem najednou visela hlavou dolů za pásy a kolem mě byly stromy. V mírné zatáčce jsem vjela na štěrk a písek na krajnici, dostala smyk, vzala to do protisměru a potom pěkně přes střechu rovnou do škarpy a do lesa. Auto na odpis, ale naštěstí jsem nikomu nic neudělala a ani mně se nic nestalo (tu jednu modřinu na noze fakt nepočítám). Výsledek? 3 body a 3 000,- pokuta.

Za volant jsem sedla hned druhý den a žádný šok se nedostavil. Jen si teď prostě snažím dávat víc pozor a když se přistihnu při sebemenší nepozornosti nebo nesoustředěnosti, tak si řeknu: „Podruhé to štěstí mít nemusíš!“