Jsem stará!?

Mám nějakou sebezpytující náladu, co se mého věku a chování týče. Asi už jsem stará. Tady je pár důkazů:

Lidé mladší 20ti let mě oslovují „paní“.

Lidé starší 50ti let mě oslovují „mladá paní“.

Už mě v tramvaji párkrát pouštěli sednout a jednou, díky špatné volbě oblečení a řekněme bohatému obědu dokonce i proto, že si mysleli, že jsem v požehnaném stavu.

Nikdo po mě už nechce občanku při vstupu do klubu, při nákupu alkoholu nebo tabákových výrobků.

V některých klubech si připadám jako dozor nebo kontrolor z ČOI.

Pamatuju staré názvy ulic inspirované dřívějším režimem a jeho hrdiny.

Seriály jako Chlapci a chlapi nebo Tajemství proutěného košíku jsem sledovala už při jejich premiérovém vysílání.

Nemyslím si už, že propařit tři noci v týdnu, je bezva jízda.

To si raději doma sednu ke knížce a otevřu si lahvinku dobrého vína.

Panáky poctivě zapíjím velkým množstvím vody, nepiji je nalačno a nemíchám s pivem nebo vínem nebo obojím.

V oblíbené restauraci mě znají a mám tam svůj stůl.

Občas ráda pro někoho uvařím vyloženě domácí jídla.

Nebaví mě fastfoody, CocaColy, multikina a shopping parky.

Nemám nebo alespoň nevyužívám profil na myspace, libimseti a jiných komunitních webech.

Policajty už na výstřih neukecám, ale spíš jim je mě líto.

Spíš než módní si kupuji věci pohodlné, praktické a slušivé.

Vyjíždějí po mně postarší seladoni (60 a výše) se slovy „Vy jste taková šikovná.“ (To by mě zajímalo, jak na to přišli? Neumím si ani přivrtat poličku. S ručními pracemi to asi nebude mít moc společného.)

Na letních festivalech vyhledávám sprchy a málo používané přenosné záchody.

Bez brýlí nepoznám na 10 metrů vlastní matku.

Ráda se občas podívám na přírodopisné dokumenty nebo sama vyrazím jen tak do lesa.

Pravidelně se dojmu u poslechu nedělního vysílání Českého rozhlasu 2 Praha a poslouchám odpolední pohádky a večerní četby na pokračování.

Vážná muzika a jazz mě baví.

Pes, kterého mám od páté třídy, je teď v přepočtu na lidské roky zhruba devadesátiletý děda v pokročilém stádiu stařecké demence.

Začínám šetřit na důchod. (No dobře, je to 150,- měsíčně a stejně se toho asi nedožiju, ale stejně.)

Kamarádi a spolužáci ze základky se mi žení a vdávají a kolegyně ze střední jsou už mnohdy několikanásobnými matkami.

Někteří jiní spolužáci už za sebou mají úspěšnou podnikatelskou nebo zločinnou kariéru. Případně obojí.

Mám vlastní byt i auto, stálou práci a stálý příjem, ze kterého poctivě splácím hypotéku a jiné výdobytky moderní doby.

Tak takhle bych mohla pokračovat dál. V mém případě určitě platí, že člověku je tolik, na kolik se cítí. Někdy blbnu jako 16ti-letá adolescentka a někdy mám na krku 5 křížků. Vím trošku víc, než jsem věděla před pár lety a trošku míň než budu vědět za několik dalších let.