Cesta z města ... do města

Tohle by měl někdo zfilmovat. Ráno vybíhám z domu. Přede mnou pravidelná služební cesta do Prahy. 6 hodin na cestách, 4 hodiny práce. Nemám to ráda – z Prahy znám trasu nádraží / kancelář / nádraží. Není pěkná, to mi věřte. Buď prší nebo sněží nebo je vedro k zalknutí. No a dneska pár lahůdek navíc.

Letím na tramvaj, nestíhám jako obvykle. Přes jedno rameno notebook (můj starý dobrý těžký notebook), přes druhé taška, v ruce balík, který musím dovézt do Prahy. Nevím jestli je to genetika, nějaký druh rodového zatížení, ale vždycky si v tu nejnevhodnější chvíli zvrtnu kotník. Teď si zvrtávám ten levý. Už po třetí za poslední měsíc. No a ještě ke všemu letím k zemi, jak japonský kamikadze ..... „Banzaiiiii“. Vyletí ze mě sprostá nadávka, v takových chvílích mám neuvěřitelně barvitý slovník. Bolí to, ale vlak nepočká.

Tramvaj dobíhám na poslední chvíli a samozřejmě si nestíhám koupit lístek. Tak to bude za 500,-, slečno. Mimochodem, víte, že vám může dopravní podnik zabavit šalinkartu (aka tramvajenku)? Netuším sice za co, možná když jedete městskou hromadnou moc rychle nebo pod vlivem? Těžko říct. No každopádně o ni můžete přijít. Protože žádnou nemám, tak se mi tenhle trest vyhnul. Děkuji, příště už opravdu nezapomenu na lístek. Jezdit na černo se nemá, já to moc dobře vím a když se mi to jednou za uherský rok povede, tak mě stejně chytí revizor.

Vlak stíhám, naštěstí. Těsně před tím než přijede na nástupiště vlak, chci si vytáhnout jízdenku z peněženky, která je dneska po ránu nacpaná asi tunou kovových drobáků. Tušíte správně ... v tom nejnevhodnějším okamžiku se mi celý obsah peněženky rozsype po nástupišti. Sbírám mince české, chorvatské a eurocenty, co se mi tam nashromáždili na dovolených. A tady je ještě můj dolar pro štěstí. Zvednu hlavu a žasnu. Ano, super city opravdu znamená, že je to Pendolino, na které samozřejmě nemám koupenou místenku. Uáááá. No dobře. Takže za průvodčím, dobrý den, prosím Vás stala se mi taková nepříjemnost... pokuta 200,- přímo na palubě modrého blesku Vídeň – Praha to spraví.

Teď už bude snad všechno v klidu. Ne tak úplně. Ze zázračného Pendolína a jeho kývajících podlah se mi dělá parádně špatně. Konečně Praha – Holešovice. Začalo pršet a já si samozřejmě nevzala deštník. Na zastávce mě ohodí okolo jedoucí náklaďák vodou z kaluže, ve které plave cosi, co vypadá jako bývalý holub.

A ponaučení? Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř a přežít se dá téměř vše. Ten den večer jsem měla neodbytný pocit, že se mi svět snažil házet klacky pod nohy, ale já stejně doběhla do cíle. V mém případě to byla vana, knížka a sklenka bílého.